Poslední den našeho velšského pobytu jsme si nechali na prozkoumání památek v nejtěsnějším okolí Llandeila. Dopoledne jsme tedy vyrazili na Carreg Cennen Castle, který je jen nějakých 8 km od Llandeila. Opět jsme museli užasnout nad tím, jak se v Británii spoléhá na lidskou slušnost. Vstupenky na tenhle hrad se totiž kupují v malém bistru u cesty k hradu a prostě se očekává, že jako slušný občan poslechnete ceduli „TICKETS ->“ a půjdete si je koupit. Nikdo nekontroluje, jestli jste tak vážně učinili, nikdo nehlídá, aby ten, kdo si lístek nekoupil, na hrad nešel.
K hradu jsme prošli přes pastvinu a ocitli se mezi šutry. Z tohohle hradu totiž taky mnoho nezbylo, zároveň ale měl svoje kouzlo, protože z kopečka, na němž stojí, byl celkem pěkný rozhled, nebylo tu moc lidí a díky tomu tu bylo krásné ticho, do něhož bylo slyšet jen zpívání ptáků, bečení ovcí a bučení krav na okolních kopcích.
Pod hradem jsou navíc přírodní jeskyně, které se používaly místo sklepů. Chtěla jsem je jít trochu prozkoumat, ale neměla jsem s sebou baterku, svítila jsem si na cestu jen telefonem, což nebylo úplně ideální – a navíc bylo dole dost vlhko a kluzko a I. se mnou odmítl jít poté, co v chodbě k jeskyním uklouzl a sedřel si o kamennou stěnu loket. Připadala jsem si jako děcka ze Správné pětky, kterou jsem žrala ve svých raných –nácti, když jsem zkoumala dlouhou a zakroucenou podzemní chodbu, po chvíli jsem se ale rozhodla vrátit.
I. jsem našla, jak si tiše krvácí na lavičce, a po chvíli odpočinku jsme vyrazili zpět domů. V plánu jsem měla ještě Dinefwr Parc, který začínal hned naproti našemu domku, ale Ivanovi už se nikam nechtělo. Nakonec se po pár hodinách odhodlal a vyrazili jsme, a byli jsme rádi, že jsme tak udělali. Newton House, který v parku stojí, je totiž krásný zvenku i zevnitř. Bohužel jsme při koupi vstupenek nedostali žádný plánek, jak tu jinak bývá zvykem. A zrovna tady by se to fakt hodilo – Dinefwr Parc je totiž obří. Název má odvozený od hradu Dinefwr, který do něj také patří, a rodina Dynevorů posléze obývala i Newton House (ve velštině se f čte jako v a w jako u, takže Dinefwr se správně čte Dinevur – a příjmení obyvatelů se píše po anglicku, Dynevor).
Musím říct, že systém památek v Británii/Walesu se mi hrozně zamlouvá. Skoro všechny památky, které jsme navštívili, si prohlížíte sami, bez průvodce, ale i bez v Čechách všudypřítomných hlídačů, kteří by si vás podezřívavě měřili, jakmile se někde zdržíte o něco déle, a vehementně by vám zakazovali focení. Tady se evidentně nikdo nebojí, že by jim někdo exponáty rozkradl nebo zničil, očekává se, jako v celém Walesu, že návštěvníci jsou slušní, civilizovaní lidé. Památky tu obstarávají zpravidla dobrovolníci, což jsou obvykle místní aktivní senioři, u kterých se pak návštěvníci zastavují a shlukují a poslouchají jejich vyprávění o památce, prodchnuté jejich osobními vzpomínkami z mládí. Boží. Interiéry památek jsou navíc vybaveny tak, že vypadají, jako kdyby si místní obyvatelé před vaším příchodem jen narychlo odskočili – na stolech jsou naaranžovány talíře s jídlem a sklenky s pitím, na psacím stole leží rozepsaný dopis a kalamář s perem… Jen velmi výjimečně je některá místnost omezena provazy, za které se nesmí.
V Newton House navíc prohlídka začíná dole ve sklepení, kde jsou umístěny velké fotografie zdejších obyvatel a zaměstnanců – ano, jsou to jen herci, ale stylizace pro fotky je tak dokonalá, že byste vážně věřili, že jsou to lidé, kteří se o tenhle dům starali v devatenáctém století (popravdě, nejdřív jsem si myslela, že jsou to fakt dobové fotky, teprve když jsem v další místnosti objevila promítaný hraný film, v němž postavy účinkovaly, došlo mi, že jsou to jen herci). Každá fotka obsahuje jméno a příjmení osoby a její vlastní popis, jak probíhá její obvyklý den zde na panství.
No nic, přestanu se tu rozplývat. Po prohlídce interiérů, které připomínaly některý z filmů podle Jane Austen, jsme dům obešli, na chvíli se usadili v zahradě a pozorovali stádo daňků, které se páslo kousek od nás.
V Dinefwr parku je totiž přírodní rezervace. Je tu nejen obora s daňky, údajně se tu pohybuje taky dobytek, ovce jsme samozřejmě potkali, a vede tu prý okolo 20 kilometrů procházkových tras. Dá se dojít i na hrad Dinefwr, jsou tu různá jezírka a rybníčky s vydrami a další. Zkrátka by se tu dal strávit celý den. Protože jsme ale nedostali žádnou mapku a po nebi se k nám už sunul nějaký Mordor, nechtěli jsme se v parku omylem ztratit, takže jsme volným krokem zamířili zpátky domů. A dobře jsme udělali, protože asi pět minut poté, co jsme za sebou zavřeli dveře, se venku strhl solidní liják :D
Napsat komentář