Malý pacient

Vzhledem k tomu, že se nám z kocoura stal sexuální loudil, objednala jsem ho urychleně na kastraci. Doktor se sice trochu cukal, ale nakonec se uvolil kocoura operovat v neděli odpoledne.

Zatímco Ištara je suverén a zvědavec a ani u doktora se nikdy nebála, kocour je poseroutka jak doma, natož pak v cizím prostředí. Z přepravky jsme ho museli páčit, ze stolu se pořád pokoušel utéct, a když mu pak doktor píchl oblbováka, pořád se pokoušel utéct, až ho přestaly poslouchat nejdřív zadní tlapky, pak i přední, a nakonec mu padla hlava.

Nechali jsme ho tedy hodinu a půl v péči pana veterináře, když jsme pro něj přišli, už nespal, ale vypadal dost zuboženě. Moc mu nepomohlo, když jsem ho doma vypustila z přepravky, on se začal potácet po bytě a Ištar k němu hned přičichla a začala na něj syčet a vrčet.

Na těchhle oblblých zvířatech je nejhorší, že místo aby si někam lehla a vyspala se z toho, pokoušejí se to překonat a vytrvale se vám potácejí po bytě. Ale oproti Ištar je to se Samem fakt brnkačka, zatímco Ištar před dvěma lety dostala ještě takovou „fusekli“, v níž jsme ji museli udržet celý týden, což byl dost porod. Zato Sam, poté, co ho přešla ta anestezie, byl už docela v pohodě – jen to byla první noc za celou dobu, co ho máme, co s námi nespal v posteli. Jsem zvědavá, když nás přestane nesnášet a začne zase příst.

A ráno, když jsem se chystala do práce, Sam už zase poletoval po bytě se svýma hračkama :)