„Jsou Vánoce a v domě rodiny Silberhausovy se sešla rodina a přátelé, aby ozdobili vánoční stromek. Jakmile jsou přípravy hotovy, zavolají děti, které žasnou nad krásou blyštícího se stromu. Začnou oslavy, děti dostávají dárky a přesně ve chvíli, kdy hodiny odbíjejí osmou hodinu, přichází tajemná postava. Je to pan Drosselmeyer, strýc Kláry a Fritze a velice talentovaný tvůrce hraček. Dává přítomným dětem své hračky – Klára od něj dostane velkého dřevěného louskáčka na ořechy, kterého si okamžitě zamiluje. Fritz jí ale hračku rozbije a Klára je velice smutná. Vezme si přesto rozbitou hračku do postele a právě o půlnoci se louskáček změní v živého prince. Z děr se ale vynoří myši a začnou bojovat s perníkovými vojáčky, kterým Louskáček pomůže zvítězit. Pak vezme Kláru na úžasný výlet lesem do království Švestkové víly, kde všichni oslavují Louskáčkovu záchranu a ochutnávají sladkosti a dobroty z celého světa – španělskou čokoládu, arabskou kávu, čínský čaj, ruské bonbony a dánský marcipán. Nakonec jsou Klára s Louskáčkem korunováni královnou a králem tohoto světa.“
Plus mínus takto si představuji děj baletu Louskáček od Petra Iljiče Čajkovského, se světoznámou choreografií podle Petipy (výcuc dle Wikipedie). Viděla jsem tohle představení už jako malá několikrát a vždycky se mi hrozně líbilo, a tak jsem se vloni na podzim mrkla na stránky Státní opery a Národního divadla, jestli náhodou můj oblíbený balet nemají v repertoáru. Zjistila jsem, že Národní balet opravdu hraje, a podle fotek na stránkách divadla to dokonce vypadalo, že nejde o nějakou příšernou zmodernizovanou slátaninu typu jejich podání Krále Leara. A tak jsem zajásala a vrhla se po lístcích. Většina představení už byla vyprodána, takže na nás zbyl termín až po Vánocích, nechtěla jsem si ale Louskáčka nechat ujít, a tak koupila lístky na sedmého ledna.
„Doufám, že to zas nebude nějaký experimentální představení,“ zamručela skepticky Makovice, když jsme se usadily na II. galerii.
„Neboj, podle fotek to vypadá na klasické podání,“ uklidňovala jsem ji – a pak se rozhrnula opona a odhalila čtyři nádherné anglické domečky a já se zaradovala, že se přece jen Národní divadlo neodvážilo Čajkovského pohádku pro děti předělat.
Když se mezi veselými vesničany objevil podivný, černě oděný rozježený muž a odhodil adventní věnec, který mu dívka pověsila na dveře, jediné neozdobené, pomyslela jsem si, že jsem Louskáčka už dlouho neviděla a tenhle začátek si nepamatuju. Děti před podivným pánem utíkaly a on vyhrožoval místním, pak přišli gardisté se svým dost podivným pochodem a já si říkala, že tohle asi choreografie od Petipy nebude. Děti pobíhaly kolem s dřevěným panáčkem louskáčka, muž na ně zase láteřil a děti se ho bály.
Po chvíli se scéna změnila v ložnici onoho divného muže. Krb, křeslo, postel a obrovský sejf. Muž laská sejf a já se zamyslela, jestli si náhodou ND nespletlo Louskáčka a Harpagona. Hrdina vyhnal zpěváky koled a chystal se do postele. Pak oknem do ložnice vlezl jakýsi muž, otevřel sejf a vytáhl z něj pět poněkud zapavučinovaných postav. „Že by účty?“ divily jsme se s mámou. Nakonec z krbu vylezl čert („Čert. V Louskáčkovi. No dooooprdele,“ okomentovala to Makovice), postel se i s Harpagonem vznesla a odletěla. Konec prvního dějství.
Co to doprdele bylo? divily jsme se s Makovicí a naše první kroky zamířily k uvaděčce pro program. Za krásných 70 korun jsme obdržely tenkou knížečku s asi třemi stranami textu, kde jsme se dočetly:
„Předměstí Londýna 19. století. Na ulici jsou rozsvěcovány vánoční svíčky. Jediným člověkem, který se nenechá radostnou vánoční náladou nakazit, je lakomý a bezcitný lichvář. Ani na Štědrý den si neodpustí nepřipomenout sousedům, kterým půjčil, že u něho mají nezaplacené účty.Když si Bob Cratchit, lichvářův účetní a miláček městské části, dělá legraci z mrzoutství svého šéfa, okamžitě ho propustí.Bob Cratchit je nyní bez peněz a bez práce, vánočního krocana pro svou rodinu si teď již nemůže koupit. A jeho dcera Klára nyní také nedostane svůj vysněný vánoční dárek, loutku louskáčka.Malé děvče je velmi nešťastné: Zoufale prosí lichváře, aby jí loutku daroval. Ale on louskáčka zlostně rozbije.V tomto okamžiku se v kanceláři „Fa. Scrooge & Marley“ zjeví zemřelý obchodní partner. Marley přichází v řetězech z pekla. Starý lichvář mu však nevěnuje pozornost a chystá se na cestu domů.Tam dojde k dalším halucinacím, ale lichvář se uloží spokojeně ke spánku. Má však hrozivé sny: Duch smrti ho se svými otroky spoutává řetězy a odvádí do pekla.Nakonec ho jeho utrpení zbavuje dobrá víla Vánoc. Ta mu pomůže vše napravit: lichvář opraví louskáčka a daruje ho Kláře. Ve snu nyní prožívá velkou radost malého děvčete a také všech ostatních dětí, které také obdaroval.Když se starý lichvář probouzí z hrůzného snu, pokouší se vše rychle napravit. Jeho ulice žije tak, jako ve šťastném konci jeho snu.“
Zjistily jsme tedy, že nás jaksi mělo varovat, že se balet nejmenuje Louskáček, ale Louskáček – Vánoční příběh. Tento Louskáček je podle Youriho Vámose a „Louskáček Youriho Vámose nevypráví nadčasový příběh, ve kterém se střetnou vojáčci z perníku a myší král; ani látku po oblíbeném režijním transferu nepřenáší do dneška se sociálněkritickým nebo sexuálněpatologickým psychologismem,…“ (prokrista, ještě to tak, ať už to znamená cokoliv – vždyť je to sakra pohádka pro děti!) „…Vámosovo pojetí je jednoduché a konzistentní: Spojuje pohádku E. T. A. Hoffmanna Louskáček a myší král s Vánoční koledou Charlese Dickense. Tato kombinace mu dovoluje dvě věci: Může hodnověrně vyprávět rámcový děj o napraveném lakomci Scroogeovi; a může tanečně ztvárnit základní dějové prvky pohádky k velké radosti klasicky orientovaného milovníka baletu. Vámos nenabízí abstraktní kuchyňskou estetiku ve stylu „Nouvelle Cuisine“, nýbrž smyslovou opulenci klasické Velké kuchyně. Může znovu zachutnat.“ (obsah baletu i tento úryvek převzaty z programu NÁRODNÍ DIVADLO. Louskáček – Vánoční příběh: The Nutcracker – A Christmas Carol. 2004. ISBN 80-7256-168-6, str. 4 a 6)
Druhé dějství pak nabízelo nejprve vílu Vánoc, která tedy Scrooge alias Harpagona dovedla k prozření, a poté jeho veselení se s dětmi. Tancovali v nočních košilích, veselili se, v pozadí vyrostl obří vánoční strom s dárky, následoval jakýsi zvláštní tanec červotočů (vypadali, jak když se JXD převlékl za kůrovce) a najednou prásk ho, španělský tanec, ruský tanec, čínský tanec, arabský tanec, dánský tanec. Martina, která šla s námi a netušila, jak má klasický Louskáček vypadat, se ke mně naklonila a nechápavě zašeptala: „A to má bejt co?!“ A pak se vrátila již známá ložnice, napravený Harpagon se probudil, přivolal děti a pak všichni juchali na ulici. Konec.
Toto druhé jednání dávalo jasně najevo, že si milý Youri Vámos už s hudebním materiálem moc nevěděl rady a tak oproti první části, kdy se odehrál veškerý děj, bylo druhé jednání nespojité a nelogické. Choreografie byla sice pěkná, ale mně prostě chyběl Petipův Valčík sněhových vloček nebo Květinový valčík. Kostýmy a výprava moc krásné, ale nebylo to to, co jsem čekala a na co se těšila.
Už několikrát jsme z divadla prchaly zděšeny moderním podáním klasického díla. Proto jsme zrušily předplatné, protože nám prostě tohle novátorství nevyhovuje. Zkrátka, když chci jít na Labutí jezero nebo Louskáčka, chci jít na Labutí jezero nebo Louskáčka, ne na Ošklivé káčátko a Vánoční příběh. Při studiu na gymplu mi často pomohlo, když jsem místo čtení nějaké otravné povinné četby zašla do divadla na adaptaci… jenže co by mi asi řekla maturitní komise teď, kdybych jim řekla „Jó, Oněgin, to je o tom teploušovi…“ nebo „Romeo pak jde a zapíchne Julii ve vaně…“ apod.? Proč se nutně všechno, co je klasické a osvědčené, musí měnit a modernizovat? Proč se všechno staré okamžitě hází do odpadu? A proč, ksakru, když chci jít na nějakou klasickou operu nebo balet, nemám v Praze kam? Proč mi nezbývá nic jiného, než počkat, až budou ve Světozoru dávat zase nějaký balet z Balšoj Těatru a operu z Metropolitan Opera? Případně si sehnat nějaký záznam z jiného divadla, kde ještě klasiku vedou? A proč jsem se o tom, že už je Státní opera sloučená s Národním divadlem, dozvěděla až z divadelního časopisu? Ano, vloni se hodně mluvilo o tom, že se o takovém spojení uvažuje (a já se upřímně zděsila, protože Opera byla jediná scéna, kde se ještě dala klasická představení odchytit) a slyšela jsem také spousty protestů, které s tímhle návrhem souvisely. Ale o tom, že se to uvedlo v praxi, už nikdo neinformoval. A o tom, co to bude znamenat v reálu pro diváky, to se člověk taky nikde nic nedozví a ředitelé opery ND a baletu ND v rozhovoru pro časopis Národní divadlo jsou tajemní jako hrad v Karpatech. Ale protože větší ND spolklo menší SOP, předpokládám, že to bude znamenat, že se už klasická představení nebudou hrát ani pár metrů od Václaváku.
A koneckonců, tomuhle sestupnému trendu naší kultury se přizpůsobuje i diváctvo (nebo je to právě opačně a v tom tkví všechen háček?!). Čím dál míň lidí chodí do divadla společensky oblečených, džíny a pohorky jsou k vidění čím dál častěji (a já si vždycky prostě musím vzpomenout na Simonu Stašovou a Marka Vašuta v Románu pro ženy – „Naši furianti, to bude ňáká fraška!“) a my se s Makovicí shodly, že by si Ada z Módního pekla někdy měla koupit lístky na galerii a z výšky sledovat a fotit český národ – myslím, že by měla dost materiálu aspoň na půl roku. Navíc, když jsem byla malá, maminka, babička a dědeček mi vždycky v divadle vštěpovali, že se tleská až po skončení daného tance či árie, což už zdá se v dnešní době také neplatí – alespoň diváctvo na tomto představení nadšeně aplaudovalo při každé zvedačce nebo několika otočkách za sebou a já si připadala, jako když jsem na besídce baletní školy… nebo v cirkuse. A když se k tomu všemu přidá ještě babča s kompaktem, sedící 2 sedadla od nás, která si půlku představení fotila s bleskem (! ano, z II. galerie, přímo pod střechou, fotila madam s bleskem, čímž nám všem kolem přivodila pokaždé chvilkovou slepotu), měla jsem chuť z divadla odejít a nikdy se nevrátit.
Ale abych se vrátila ke zhlédnutému představení: jsem ráda, že výprava tohoto Louskáčka nepodlehla také úsporným opatřením Národního divadla (i těm je věnován jeden článek v lednovém čísle časopisu Národní divadlo, který vyzvedává to, že má ND na střeše fotovoltaickou elektrárnu, mně ale přijde, že ND šetří, kde se dá – na scéně a kostýmech především) a že je to opravdu pohádka, jak má být. Kostýmy, scéna i taneční výkony byly krásné, takže musím uznat, že to vlastně bylo nádherné představení. Jen to prostě nebyl Louskáček!
no to je strasny ty jo, byla bych uplne stejne zklamana jako ty :(
taky nechapu proc se tohle deje, ja chci klasicka dila, klasicke divadlo, moderni verze at si klidne hrajou, ale v Narodnim chci puvodni verzi!
Díky za komentář, petulko <3333 Jsem ráda, že nejsem jedinej exot a konzerva, že má někdo stejnej názor :)
Brýtro,
jestli můžu přispět troškou za sebe, pak:
1) proti aktualizacím klasickejch her nic nemám, ba naopak. Myslim, že v tom je právě síla „klasiky“ – pokud je to citlivě a dobře zdramaturgovaný, pak voila. Ba dokonce si myslim, že je nutně potřeba věci aktualizovat, přeci jen, rok 1887 už byl i se svejma problémama a poetikou a estetikou…
2) voblečení – jakožto DAMák jsem si navyk chodit do tyjátrů taky v civilu… nikdo se neposral, v němectví choděj v civilu i do tanečních a taky žijou, připadá mi to dost často jako přežitek… jestli jsem v gala nebo ne, výkon ND to zrovna nezlepší a já budu naštvanej, že jsem se hodinu fintil nebo si budu připadat blbě, že mám sako pomačkaný
3) vo slučování SOP a ND se psalo fakt všude…
Aúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú, ještě že relativně brzo umřu a bude mi snad dopřáno nedožít se nástupu nové kultury z DAMU! (http://www.youtube.com/watch?v=wsfn9LL6fgo)