Další téma pro povídku znělo melodrama, ovšem u své povídky jsem si nebyla úplně jistá, jestli splňuje zadání. Ale podle přednášejícího ano, tak posuďte sami :)
Vyšel z budovy výzkumného ústavu a opatrně se rozhlédl na obě strany. Pevně přitiskl k tělu svou aktovku a rychlým tempem vyrazil k zastávce autobusu. V ruce měl skoro křeč, jak svíral nenápadnou koženou tašku. Měl štěstí, jeho spoj nenabral zpoždění. Nastoupil a přeměřil si pohledem všechny tři cestující, kteří tu v tuhle večerní dobu seděli. Ne, od nich mu nebezpečí nehrozí. Ani v poloprázdném autobuse se neposadil, zůstal stát přesně uprostřed, aby měl přehled o celém voze. Vytáhl z kapsy telefon a dal se do psaní SMS zprávy.
Ahoj, Zuzanko, přeji Ti krásný večer. Zjistil jsem, že si ze všeho nemůžu dělat legraci. Víme toho o přírodě příliš málo. Vždycky mne to posadí na zadek, když o tom přemýšlím. A zatraceně mě to posadí na zadek, když to počítám. Je to divný, zatraceně divný. Jsem prostě člověk, který nedokáže hodit starosti za hlavu. Měj se krásně, přemýšlím i za Tebe. Tvůj A.
Z davů lidí v metru se mu udělalo nevolno. Všudypřítomné oči, tlačenice, pořád jako kdyby ho někdo sledoval. Třímal tašku a hlavou mu proudily myšlenky. Nemůže to přece vzdát, nesmí. Musí to dotáhnout do konce, i kdyby to mělo znamenat jeho smrt. Už kvůli ní! Musí ji zabezpečit, musí jí pomoct… a přitom ona může pomoci jemu. Jenže jak to udělat, aby mu pomohla – a přitom zůstala v bezpečí? Nemůže přece kvůli svému projektu ohrozit i ji – ne, to nesmí.
Od domova ho dělilo jen pár kroků. Byl si vědom temné siluety za svými zády, přidal do kroku, tašku tiskl k tělu jak silně jen mohl, každou chvílí očekával ránu, čekal, že se po něm natáhne čísi ruka. Srdce mu tlouklo jako o závod, skoro nemohl dýchat, vidění se mu rozostřilo. Konečně byl u dveří do domu, třesoucími se prsty odemkl – stále čekaje náhlý útok – a pak za ním těžké dveře zapadly. Posadil se na schody, zhluboka dýchal, setřel si z čela proudy potu. Sledují ho už dlouho, to věděl. Jeho projekt byl tak důležitý, že se dalo čekat, že se někdo pokusí ho ukrást… jednou. Zatím ho ale jen sledovali.
Zuzi, tohle přestává být sranda. Je to vážná věc. O řešeních ale s nikým nemluv. Zuzanko, vždycky budu Tvoje jistota, Tvoje budoucnost. A nikdy, nikdy, nikdy Ti nic nebudu vyčítat. Protože Tě mám radši než celý svět. Ať se zhroutí třeba celá Zem, mně je to fuk. Zdraví Tvůj A.
Usadil se na otrhanou pohovku, aktovku položil na dosah ruky vedle sebe, a složil hlavu do dlaní. Na žádnou z jeho zpráv nepřicházela odpověď. Doufal, že je to jen její vychytralost, že ví, že jsou pod dohledem, a raději se k němu nehlásí. Horší možnost by byla, že už ji mají, že se jí něco stalo, že jí něco provedli. Z té myšlenky se mu točila hlava. Ne, nemohlo se jí nic stát, nesmělo, vždyť… bylo by to kvůli němu, kvůli jeho životnímu projektu by přišla o život jeho milovaná… Ne, ne, to určitě není pravda, uklidňoval se, ale jeho úvahy se stále pletly kolem téhož.
Ozval se zvonek. Adam rychle hmátl po aktovce a přitiskl ji k sobě. Jeho myšlenky uháněly jako splašené. Co teď? Co má udělat? Kam se skrýt? Věděl, že jeho byt není dokonalou skrýší, že tu nemá ani sejf, jen zásoby jídla na několik dní až týdnů. Další zazvonění a klepání.
„No tak! Víme, že tam jste, otevřete!“ ozvalo se volání a Adam zasténal. A pak ho to napadlo. Vběhl na toaletu a otevřel dvířka vedoucí do stoupaček. Opatrně zanořil aktovku plnou dokumentů dovnitř a zavěsil popruh na jedu z trubek. Ne, tady to hned tak nenajdou. Částečně se mu ulevilo, klepání na dveře ale přerostlo v bušení. Z chodby se ozývaly vzrušené výkřiky, které ale sotva slyšel přes svůj přerývaný dech. Musím jí dát vědět, musím jí napsat, že je konec, blesklo mu hlavou a rozklepanými prsty začal vyťukávat písmena na malé klávesnici.
Ahoj Zuzanko, poslední dnešní zpráva. Už všechno sklaplo. Řešení je na bezpečném místě. Mezi námi, mám všechny klíče. Ale pro veřejnost mám o jeden míň než potřebuju. Mám připravené doklady pro právníky. Ale pořád věřím ve smír. Nejsem totiž vůl, chci aspoň podíl na řešení. Pokud to budu muset pustit ven, udělám to přes Tebe. Protože to dělám pro Tebe. Jen pro Tebe. Buď statečná a ničeho se neboj. Tvůj A.
Ani dveře jeho bytu nebyly žádné zvláštní, speciální bezpečnostní. Už kolikrát ho napadlo si je pořídit, ale kvůli výzkumu neměl čas. A teď, teď se mu jeho liknavost vymstila. Dveře zapraštěly, předsíní se rozletělo několik třísek – a pak byli tu. Vrhli se na něj, bylo jich moc, přesila, věděl, že nemá šanci, ale přesto se pral. Už kvůli ní. Nevzdá se přece jen tak, vždyť i ona dokázala být tak silná.
Ale pak všechno polila lepkavá černá tma.
Agresivní běloba celého pokoje ho málem oslepila. Nic neviděl, sebrali mu brýle, a cítil, že je připoutaný. Budou ho vyslýchat, to se dalo čekat. Vydrží to, musí, neřekne jim jediné slovo. Musí zachránit svůj projekt, nedá ho do rukou někomu, kdo se o něj nijak nezasloužil!
Před očima mu vytanula její tvář. Zuzana, jeho Zuzanka. Měl jí napsat ještě něco, měl ji varovat. Ale už to nestihl. Co když ji taky dostanou? Co když ji budou mučit? Neví nic a přitom ví všechno. Všechno, co je důležité. Nesmí jim to ale povědět! Nesmí, tím by zradila sebe i jeho…
Dveře pokoje se otevřely. Slyšel je vrznout a zahlédl rozmazaný flek, jak se k němu blíží. Nadechl se. Je to tu, výslech. Zazmítal se v popruzích, ale nebylo mu to nic platné.
„Adame,“ ozval se povědomý hlas opatrně a pak se rozmazaný obličej přiblížil až k němu, takže byl s to ho rozeznat. „Adame, slyšíš mě?“
„Petře?!“ vydechl překvapeně Adam a srdce se mu opět rozutíkalo jako o závod. „Jak ses sem dostal? Musíš okamžitě pryč, když tě tu najdou…“
„Klid, klid, Adame,“ šeptal Petr a chytil ho za ruku. „Můžu pro tebe něco udělat?“
„Máš telefon? Půjč mi ho, potřebuju si napsat,“ zasténal Adam a neklidně se zavrtěl, až se mu popruhy zaryly do zápěstí.
„Co mám napsat?“ zeptal se Petr odevzdaně a vytáhl z kapsy mobil.
Zuzanko! Prosím, prosím Tě, buď velká holka a nikomu neříkej nic z toho, co jsem Ti psal. A to myslím smrtelně vážně. Smaž všechny zprávy, tvař se, že mě neznáš. Víš přece, jak se trestá porušení Omerty. To by nás postihlo oba. Na legraci bude čas potom. Tvůj A.
* * *
„Zuzo! Máš tady návštěvu!“ ozval se matčin hlas ode dveří.
„Koho?“ zeptala se překvapeně Zuzana a vstala od stolu.
„Nevím, neznám ho,“ zašeptala matka a popohnala ji do předsíně. Zuzana zvědavě vykoukla zpoza vchodových dveří.
„Petře?!“ zeptala se nechápavě.
„Ahoj,“ zamručel mladík a trochu se ošil. „Takže si na mě pamatuješ, jo?“
„No… jasně,“ kývla. Chodívali spolu na gympl, on maturoval dva roky před ní. Ale od té doby ho neviděla. „Co tě sem přineslo? Chceš jít dovnitř?“ pozvala ho.
„To je dobrý,“ zavrtěl hlavou. „Hele, Zuzko… pamatuješ si na Adama od nás?“
Zuzana překvapeně zamrkala. Jistě, pamatovala si na něj. Byl to takový trochu divný chlapec, který ji v roce, kdy maturoval, bombardoval SMSkami o tom, jak ji miluje, a nechtěl si nechat vysvětlit, že ona k němu nic necítí. Když ale odešel ze školy, ztratila s ním veškerý kontakt – a rozhodně jí to nevadilo. Radši si i změnila telefonní číslo.
„Co je s ním?“ zeptala se odměřeně, i když v ní začala hlodat zvědavost.
„Posílá ti tohle,“ hlesl Petr a podal jí načtyřikrát přeložený list papíru. Rozložila ho a nechápavě hleděla na změť naškrábaných písmen. Teprve po chvíli z ní před jejíma očima začala vystupovat slova.
Má nejdražší Zuzanko,
prosím, počkej na mě. Chytili mě, jsem ztracený, ale mám ještě naději se dostat ven. Mám pro Tebe doma prsten, chci Tě požádat o ruku, jen jsem moc stydlivý. Buď s kým chceš, ke mně se můžeš kdykoliv vrátit. Budu Tě milovat dlouho a Ty budeš šťastná. Omlouvám se za současný stav světa. Vyvolal jsem ďábla, ale dovedu ho zkrotit. Neboj se ničeho, mé stinné stránky znáš, to je totiž nejlepší. Jen Ty znáš celé své soukromí, tak si ho chraň. Buď takovou, jakou jsem Tě znal.
Štěstí a zdraví přeje Adam
„Co… co to má znamenat?“ zeptala se Zuzana nechápavě.
Petr pokrčil rameny a pak stroze vysvětlil: „To nikdo z nás netuší.“
Jooo, praštěný a přitom ze života.
Praštěný? Pro mě napínavý jak blázen až do konce. Přečteno jedním dechem.
ja jsem z toho nejaka zmatena, moc to nechapu…
Petulko, na pokyn přednášejícího jsem poslední odstavec dost zkrátila, protože DJ tvrdil, že to průměrně inteligentní čtenář pochopí i bez toho – původně zněl takto:
„Co… co to má znamenat?“ zeptala se Zuzana nechápavě.
Petr pokrčil rameny a pak stroze vysvětlil: „To nikdo z nás netuší. Adam je v Bohnicích, byl jsem ho tam navštívit. Chtěl po mně dopisní papír, tak jsem mu ho přinesl a on mi pro tebe dal tohle. Doktoři říkají, že prý trpí maniodepresivní psychózou a nějakýma halucinacema, takže si tam ještě pobude…“