Před pár týdny při plánování stěhování:
Já: „Co budeme dělat s těma tvýma dvěma knihovnama?“
On: „Přestěhujeme je a dáme je do sklípku, ne?“
Já: „Já myslela, že bychom do sklípku mohli koupit takovej ten dřevěnej policovej systém, na to se vejde víc věcí a tak…“
On: „Když mně se nechce tam ty knihovny nechávat, já k nim mám citovej vztah, protože když jsem je kupoval, tahal jsem je nahoru s tou zlomenou nohou…“
Já: „Oukej, tak je přestěhujem, aspoň ušetříme za police.“
——————–
Dnes, když se chystáme jet k I. do bytu pro zbytek jeho věcí, jedeme výtahem dolů k autu.
On: „Sakra! Já nahoře zapomněl hagusy, já se musím vrátit.“
Dojdeme k autu, on sedá za volant.
Já: „Nechtěl ses vracet nahoru pro hagusy?“
On: „Víš, tys asi měla pravdu, ten policovej systém bude v tom sklípku lepší a víc se toho tam vejde, ty knihovny můžeme klidně nechat tam, kde jsou…“
Takže nám obyčejná lenost vracet se nahoru pomohla rozhodnout, co provedeme s knihovnami.
Ale jinak, teď už je to oficiální – po skoro roce společného bydlení už opravdu bydlíme spolu :D
Napsat komentář