Kde jsem to jen slyšela?

To se takhle sejdeme u stolu já, Ivan a tři jeho kamarádi. A tak nějak se rozhovor stočí k historkám z cest a dovolených.

„Hele to mi teď říkal kamarád, to neuvěříte, co se mu stalo!“ povídá jeden z I. kamarádů. „Byl na dovolený v Thajsku a dal se tam dohromady s nějakou ženskou, a když pak letěli zpátky, tak ona ho poprosila, aby jí podržel tašku, že to má těžký, a pak ji zastavili celníci se psama kvůli drogám a ti psi začali úplně šílet. A tak ji šacovali a fakt měla v tašce drogy! Normálně ji zabásli, seděla v thajský base a najala si nějakýho super právníka, kterej ji z toho horko těžko vysekával – nakonec ji pustili s tím, že má dvě hodiny na to, aby opustila zemi, tak si musela koupit letenku na nejbližší let a letět kdoví kam, hlavně aby vypadla z Thajska… No a ten kámoš samozřejmě co jí vzal tu tašku, tak až doma zjistil, že v ní ty drogy byly taky! Říkal, že se málem posral strachy, když to zjistil!“

Chlapi jsou u vytržení, fascinovaně hltají každé slovo historky.

A já tam sedím, ani nedutám, a říkám si – kde jsem sakra tuhle zápletku už slyšela? Nebylo to náhodou v Deníku Bridget Jonesové – S rozumem v koncích?

Mám se o tom zmínit a zničit Ivanovu kamarádovi tu historku, ze které je celá společnost tak paf?

Ne, radši jsem mlčela. Přece nebudu chlapům kazit zábavu, ne?