Skotsko 2019 – Část II.

Část I k přečtení zde.

V úterý 4. června ráno jsme si sbalili věci, naložili je do auta a vyrazili zase o dům dál – tedy do Aberdeenu, kde jsme měli AirBnb na další dvě noci.

Počasí nám zrovna přálo, takže jsme se po cestě zastavili nejdříve hned na okraji Edinburghu v parku u zámečku Lauriston Castle, kde jsme zažili totální britskou idylku.

Tím, že byl pracovní den dopoledne, bylo v parku jen málo lidí, většinou místní v holinkách a pršipláštích venčící psy, a na trávníku za hradem hráli místní důchodci kroket. No jak říkám, prostě naprostá idylka.

My ale neměli tolik času nazbyt, takže jsme se jen prošli po zahradě, chvíli googlili, co za divné stromy to tu roste (v angličtině se to jmenuje monkey puzzle tree, v češtině blahočet chilský), a zase vyrazili dál.

Další zastávkou na naší cestě byly Kelpies. I. se u nich původně zastavovat nechtěl, ale já si je prosadila, takže byl pak I. poněkud nabručený :D a musím uznat, že to asi není jedna z těch must-see záležitostí, ale park okolo Kelpies je moc pěkný.

A o co tedy jde – Kelpies jsou dvě 30metrové ocelové skulptury ve tvaru koňských hlav u skotského Falkirku. Stojí tu od roku 2013 a mají znázorňovat mýtické Kelpies, což jsou nadpřirozené bytosti, které podle mytologie sídlí ve skotských jezerech a berou na sebe podobu koně, který má z poloviny těla rybí ocas (bizár, co?). Nejsou to ale hodní duchové, naopak, něco jako naše bludičky nebo vodníci, kelpies lákají do vody kolemjdoucí, zvlášť děti, aby je utopily a sežraly. Tady ve Falkirku stráží křížení několika vodních kanálů.

Jak říkám, pokud jste ve Skotsku, asi to není věc, kterou musíte nutně vidět, ale procházka okolo vodních kanálů je hezká a sochy jsou dost impozantní. Trochu to kazí jen fakt, že hned vedle nich vede hlučná dálnice.

U Falkirku je ale ještě jedna „atrakce“, na kterou byli naopak kluci natěšení jak děti na Vánoce – jedná se o Falkirk Wheel. A je to vlastně takový výtah na lodě. My měli docela kliku, že jsme přijeli zrovna v okamžiku, kdy se na kolo naloďovaly lodě a chystalo se jeho spuštění, takže jsme si to užili se vším všudy.

Jak jsem zmiňovala výš, u Falkirku se kříží několik vodních kanálů. A tenhle „výtah“ je způsobem, jak propojit kanál vedoucí níž s kanálem nahoře – na obou stranách jsou vodní nádrže, do kterých lodě prostě připlují, nádrže se pak uzavřou a celé kolo se o 180 stupňů otočí, takže lodě nahoře mohou vyplout v bazénu dole a lodě, které byly dole, pokračují v cestě kanálem nahoře. Otočka trvá kolu nějakých 5 minut, což je celkem úspora času oproti sérii zdymadel, která by tu museli vystavět, aby dokázali takovéhle převýšení překonat. A mám dojem, že je to jediný takovýhle výtah na světě.

Kluci byli tedy nadšeni, a záhy jsme už byli zase na cestě. Na další zastávku se totiž nejvíc těšil Ivan – projeli jsme okolo Stirlingu, kde jsme neměli čas se zastavovat, a zamířili k městečku Crieff, u kterého se nachází Glenturret Distillery, kde se vyrábí Ivanova nejoblíbenější skotská The Famous Grouse.

Bohužel tohle je jediná fotka, kterou mám, protože uvnitř se fotit nesmělo – šli jsme na prohlídku celé destilerky, která je maličkatá a pyšní se tím, že se tu vše dělá stále tradičním ručním způsobem. Opět jsme tu měli naprosto skvělého průvodce, který také házel různé vtipné historky a fun facts – třeba že jediná digitální věc, kterou tu mají, je teploměr, a nebo že připravenou whisky musejí naředit, aby ji mohli převézt do skladů na druhé straně silnice: „Tady v Británii můžete po silnici převážet cokoliv si usmyslíte, třeba i jaderné hlavice, ale nesmíte převážet více jak 70% alkohol – takže musíme naši whisky ředit, aby měla 69,9 %, abychom ji mohli odvézt naproti do skladů.“

Prohlídku Glenturretu můžeme tedy rozhodně doporučit, na závěr je samozřejmě i ochutnávka, takže jsme potom zajeli ještě do Crieffu na jídlo, abychom trochu vystřízlivěli :) A ještě se hodí dodat, že mají v Glenturret také moc hezky udělaný gift shop, kde jsme všichni tři taky pustili chlup :D

Když jsme znovu sedali do auta, bylo už asi půl čtvrté a my byli teprve ve třetině cesty do Aberdeenu, takže jsme tedy museli trochu kopnout do vrtule a nikde už jsme se nezastavovali. V Aberdeenu jsme se ubytovali v pěkně zrekonstruovaném bytě se soukromým parkováním ve vnitrobloku, a když jsme si trochu odpočinuli, zašli jsme ještě do baru The Grill na pivo – jedná se o takovou tu klasickou britskou hospodu/bar, s dřevěným obložením a barmany ve vestičkách… a měli dost dobrý výběr piv.

Ve středu 5. června jsme se probudili do upršeného mlhavého rána. Nasnídali jsme se, skočili do auta a vypravili se do národního parku Cairngorms.

Upršené počasí nás neopouštělo, ani když jsme se nořili hlouběji do národního parku, na žádnou velkou túru to tedy nevypadalo. U Braemar Castle jsme se jen zastavili a popovídali si s ovcemi, dovnitř jsme ale nešli.

Pokračovali jsme podél říčky Dee a pěkných výhledů na její meandry dál.

Dojeli jsme až k Linn O’Dee, což je vodopád pod mostem přes řeku Dee.

Řeka, která je pár desítek metrů široká, se tady náhle zužuje do úzkého skalnatého vodopádu, aby se o pár metrů dál zase rozšířila. Průtok je tu tedy obrovský a spolu s kamenným mostkem jde o hodně impozantní a fotogenické místo.

(fotograf na fotce výš slouží jako pěkné měřítko…)

Doufali jsme, že odtud dokážeme objet nějaký okruh a vrátit se zpět na hlavní, zjistili jsme ale, že to nejde, takže jsme se museli otočit a jet tou samou cestou zpět. Zavolala nám totiž naše kámoška Betynka, že je zrovna doma a zve nás na odpolední čaj… no dobře, to trochu kecám, Betynka doma nebyla, a místo čaje jsme si v kavárně dali kafe, ale zkrátka a dobře, navštívili jsme Balmoral.

Ti, kdo viděli seriál The Crown (a ti, kteří se zajímají o britskou monarchii) už asi vědí, že se jedná o skotský hrad královny Alžběty. A ti, kdo The Crown ještě neviděli – doporučuju, je to super seriál!

Na tomhle hradě mě nejvíc zaujalo to, že není nijak okázalý, naškrobený a vyumělkovaný – když se řekne, že je to hrad královny, představovala jsem si něco docela pompézního, hrad vypadá ale poměrně skromně. Je ale pochopitelně velmi dobře udržovaný. Celkově mě ale fascinuje, že královna nechává svůj hrad takhle volně přístupný turistům (kromě interiérů samozřejmě, tam se dostanete jen do velké hodovní síně) a zavřený je jen v okamžiku, kdy tu Her Majesty skutečně je.

Jak je vidět z fotek, bylo pořád pošmourno a místy pršelo, takže jsme se rozhodli dát národnímu parku Cairngorms vale a jeli jsme do vesničky Stonehaven na pobřeží – je totiž proslavená výbornými fish&chips a my už měli chuť na večeři.

Bistro The Bay je jen maličká prodejna s lavicí venku, byl tam ale pořádný frmol – místní přijíždějí v autech a buď si berou fish&chips s sebou domů, nebo je jí v autě zaparkovaném před bistrem. Tak jsme to udělali i my a docela se přežrali, protože jejich porce byly naprosto obří. Rozhodli jsme se tedy to trochu rozchodit a šli se podívat na starý přístav.

To docela zafungovalo, takže když jsme se po procházce vrátili zpět k autu, zvládli jsme do sebe ještě nasoukat obří zmrzlinu z cukrárny vedle bistra The Bay.

---

Bohužel jsme se nestihli vůbec podívat do centra Aberdeenu, další ráno už jsme putovali dál do Inverness. Zvolili jsme trasu podél moře a nelitovali jsme, i když počasí opět ne úplně spolupracovalo.

První zastávka byl New Slains Castle. Museli jsme se k němu propracovat rozbahněnou polňačkou, na které jsem trochu trnula, že zapadneme, ale dopadlo to dobře.

New Slains Castle je ruina na poměrně odlehlém místě těsně nad útesy. Byli jsme tu úplně sami, jen my, hukot rozbouřeného moře, křik racků a jemné šumění deště.

Procházeli jsme mezi zachovalými zdmi hradu a dohadovali se, co se tu proboha mohlo stát. Vyhořelo to sídlo? Žádné stopy po ohni tu ale nebyly. Proč by někdo nechal tak krásné místo tolik zpustnout?

Nakonec jsem to samozřejmě vygooglila.

Hrad New Slains Castle byl prý inspirací pro Brama Stokera, když psal svého Drákulu. Hrad byl postaven po roce 1597, v roce 1837 byl zrekonstruován. Patřívaly k němu i obrovské zahrady, v roce 1913 ho ale jeho majitelé, jejichž rodina zde bydlela přes 300 let, prodali. Nový majitel nechal v roce 1925 domu sundat střechu, aby se vyhnul placení daní – a od té doby tahle nádhera chátrá.

Přiznám se, že mě to doslova vytočilo, když jsem zjistila, že je tenhle kdysi tak překrásný dům v tomhle stavu z takhle pitomého důvodu. Radši jsme tedy jeli dál, a to jen o kousek – k útesům Bullers of Buchan.

Pak už nás čekal trochu delší přejezd, naštěstí, protože jsme byli docela solidně navlhlí a promrzlí. Chtěli jsme si prohlédnout malebnou vesničku Crovie, kam se, aspoň podle průvodce, nedá dostat autem. No, tak my se tam teda autem dostali :D Ivan do zadal do navigace a po cestě v průtrži mračen a po rozbahněných úzkých polních cestách mezi pastvinami s ovcemi jsme se tam fakt propracovali :D

Naší další zastávkou potom byl další přírodní úkaz, skála Bow Fiddle Rock. To už se, jak je vidět i na fotce, začala oblačnost trochu trhat a místy vykukovalo i sluníčko.

Už se zase připozdívalo, takže jsme si pospíšili do Inverness, kde jsme nakoupili proviant na další dny, a poté se jeli ubytovat do, z mého pohledu, nejkrásnějšího AirBnB za celý náš pobyt – krásné tradiční chaloupky na samotě, ale přitom jen kousek od hlavní silnice.