Pamatujete si mě ještě?

Včera začal advent a můj poslední příspěvek na blogu má titulek Veselé Velikonoce. No, to se tak občas stane, když se vám do cesty připlete… život.

Připadá mi naprosto nepochopitelné, že od doby, co jsem na blogu postovala 365x ročně uplynuly už dva roky. Měla jsem pak velké plány a předsevzetí, že další rok nebudu sice v potu tváře páchat 365 postů, ale aspoň 52 bych zvládnout mohla – jeden týdně je přece tak akorát.

Jenže pak jsem hned od února nastoupila do svého úplně prvního zaměstnání na plný úvazek a všechny plány a předsevzetí šly do kelu.

Srovnat se s tempem života a práce v digitální agentuře mi totiž trvalo tak půl roku, a když 8 hodin denně v kanceláři řešíte obsah a ťukáte do klávesnice, tak nějak se vám (aspoň pokud jste tak líní jako já) pak večer už moc nechce řešit zase obsah a ťukat do klávesnice.

A tak jsem za letošek blogla jen dvakrát. Jejda.

Takže, co se u mě od zveřejnění minulého příspěvku změnilo?

>> Je ze mě paní magistra.

Po těch letech jsem se konečně dokopala dopsat diplomku, našprtat se na státnice a v září dokončila Studia nových médií. Za 14 dní bych snad měla i dostat trubku s diplomem a bude to fakt oficiální. Nejvíc ze všeho jsem se těšila na ten opojně úlevný pocit, že to mám za sebou, že to dobře dopadlo, a že už to nemusím řešit. Pamatuju si, jak jsem se po bakalářských státnicích vznášela pár týdnů na obláčku, že je to martyrium konečně za mnou, a těšila jsem se zase na tu záplavu nadšení a euforie… a víte co?! Ta potvora nikde!

Fotka zveřejněná uživatelem Klára KlaPi (@klapi), Čec 28, 2016 v 10:32 PDT

>> Přestěhovali jsme se do nového…

… a já, panelákové dítě, jsem si splnila sen a bydlím v domě.

Fotka zveřejněná uživatelem Klára KlaPi (@klapi), Kvě 24, 2016 v 12:31 PDT

>> Dala jsem výpověď v práci a oprášila živnosťák.

Po roce a třičtvrtě jsem se rozloučila s hektickým životem agentury a rozhodla se zkusit štěstí na volné noze. Proto taky tady na blogu přibyla sekce s mou pracovní prezentací, a možná tu budou přibývat i nějaké další články o sociálních sítích a marketingu.

>> Zůstal mi už jen jediný žijící pokrevní příbuzný.

Nejtěžší novinka na závěr. Když jsme letos v dubnu/květnu s I. vybírali místo pro svatbu, hledali jsme na můj popud takové, kde by to pro mého dědečka bylo přijatelné, kde by měl svůj pokoj s televizí, kam by si mohl zalézt, až mu lidi začnou lézt na nervy (náš dědeček nikdy nebyl moc společenský typ), a i proto jsme se vlastně rozhodli dělat svatbu mimo Prahu, aby dědeček hned po obřadu a jídle netrval na odchodu domů a mohl se uklidit do pokoje k televizi… V té době mě vůbec nenapadlo, že by se té svatby taky nemusel dožít. Uff.

Zkrátka a dobře, letošní rok byl zatím dost turbulentní a plný změn, takže na blogování nebyl čas ani nálada. Chtěla bych teď ale zase tenhle svůj internetový šuplík trochu oprášit a začít zase přispívat častěji. Pavučiny už jsem vymetla a převlékla blog do trochu nablýskanějšího kabátku, což mi vždycky pomůže se do blogování zase znovu nadchnout. Tak mi držte palce… tedy pokud mi tu nějací čtenáři ještě zbyli :)