Androctonus

 

Nad městem se vznášela hustá ranní mlha a jemu se třásly zkřehlé prsty, když si do pusy strkal cigaretu. Bylo příšerně brzy ráno a jeho už zase odvolali k případu. Jeho manželka tyhle náhlé telefonáty uprostřed noci nesnášela.

Zvedl klopy kabátu značky Hugo Boss, aby zabránil kousavé zimě dostat se blíž k jeho holé kůži, připálil si Marlborku a vyrazil z parkoviště k nedalekému fotbalovému hřišti, jehož kontury matně vystupovaly z mlhy.

Policista u brány se ho pokusil zastavit, on mu ale beze slova zamával před očima odznakem, načež kolega zahanbeně ustoupil a nechal ho projít.

Ucítil pod nohama měkký umělý trávník od firmy CCGrass a zamířil ráznými kroky do středu hřiště.

„No to je dost, Lømro,“ ozval se jeho kolega Lurasson bodře. Byl znám tím, že mu brzké vstávání nečiní žádné potíže, proto byl vždy v kanceláři jako první a jeho entuziasmus po ránu lezl detektivovi Joonovi Lømrovi denně dost na nervy.

„Tak co tady máme?“ přešel Joona jeho poznámku, vyfoukl proud kouře a sklonil se nad tělo, oděné ve sportovní soupravě Adidas.

„Ekby Hemnesson, pětapadesát let,“ odpověděl kolega klidně. „Šel si večer zahrát fotbal s přáteli, ale nevrátil se domů, tak jeho žena Stilig zavolala policii.“

„Pětapadesát? Hrával fotbal často?“

„Jo, prý dvakrát týdně. Na svůj věk byl dost v kondici. Máme jména těch jeho kamarádů, proklepneme si je,“ dodal kolega Lurasson a zvedl se ze země.

„Byl ve formě? Ale stejně, klidně by to mohl být infarkt, ne?“ zahudral Lømra a zahodil nedopalek cigarety. Myšlenka, že ho možná vytáhli z postele ve čtyři ráno kvůli obyčejnému infarktu, se mu moc nelíbila.

„Možná,“ přikývl Lurasson. „Tahle zima je trochu zrádná, ale přece jen, podle teploty těla je mrtvý asi osm, devět hodin.“

„Převezte ho ke Kerstin a prohledejte okolí, jestli nenajdete něco podezřelého. Jinak toho tady moc nepořídíme, musíme počkat, až budeme vědět víc,“ řekl odevzdaně Lømra a zapálil si další cigaretu. To nám ten den pěkně začíná.

Vždycky si na takových místech připadal nepatřičně. Dům vypadal jako sídlo nějakého zbohatlíka poblíž Francouzské riviéry, jen byl odtamtud vytržen a přesunut sem do Utsjö, kde působil jako pěst na oko. Na pečlivě sekaném trávníčku by se dal hrát golf, vzadu v zahradě se choulila sauna a pod břečťanem porostlou pergolou parkovala nablýskaná Audi Q8 černé barvy. Joona se svou obouchanou stříbrnou Vectrou si tu připadal jako chudý příbuzný.

Když stiskl zvonek, domem se rozlehl zvuk gongu a za pár chvil se rozzářila malá obrazovka Samsung vedle dveří. Objevila se na ní pečlivě nalíčená tvář Stilig Hemnessonové.

„Dobrý den, co si přejete?“

„Detektiv Joona Lømra, chci se vás zeptat na pár věcí ohledně vašeho manžela,“ řekl Lømra a připadal si velice nesvůj.

„Ach, jistě,“ kývla žena a na tváři se jí usídlil pohřební výraz. „Pojďte dál,“ hlesla a její slova následovalo několikanásobné cvakání mnoha zámků. Těžké bezpečnostní dveře vyrobené firmou Interdoor AB se otevřely a Joona vstoupil do světlé, rustikálně zařízené a příšerně přeplácané předsíně.

„Prosím, pane Lømro,“ vyzvala ho paní domu k vstupu do obývacího pokoje. „Dáte si kávu? Čaj?“

„Ne, díky,“ mávl Joona odmítavě rukou a když mu paní Hemnessonová pokynula k pohovce, na okamžik se zarazil. Zářivě bílá sedačka od Pierra Freye vypadala až nebezpečně bíle na to, aby si troufl se na ni s čistým svědomím posadit.

„Co byste tedy chtěl vědět?“ zeptala se Stilig Hemnessonová a způsobně se usadila na maličkou taburetku s růžovým potahem, nejspíš od Francesca Molona.

„To Audi venku je vašeho manžela?“

„Ano,“ přikývla Stilig a upřela na Joonu tázavý pohled. Takovou první otázku patrně nečekala.

„Jak se dostal včera večer na to fotbalové hřiště? Šel pěšky?“ pokračoval Lømra.

„Ne, vyzvedl ho jeden jeho kamarád,“ řekla Stilig.

„Jméno?“

V tu chvíli se Stilig mírně ošila. „Víte, nechci mu způsobit nějaké potíže, je to moc milý pán,“ řekla a upřela na Joonu velké modré oči orámované obrovskou vrstvou nejnovější prodlužující a zhušťující řasenky MaxFactor.

„Nebojte se, maximálně se ho zeptáme na pár otázek, nijak jinak ho obtěžovat nebudeme,“ ujistil ji Joona, i když se mu spíš chtělo protočit panenky.

„Tomas Lagan,“ pípla tiše Stilig Hemnessonová. Joona Lømra si jméno poznamenal do notesu a pak opět vzhlédl k ženině tváři.

„Paní Hemnessonová, a co vy děláte?“

Stilig opět překvapeně zamrkala. „Mám psychologickou poradnu… a občas dělám zahradní architektku,“ odpověděla a Joona krátce přikývl.

„Díky, to bude všechno,“ řekl a vstal. „Kdybych ještě něco potřeboval, určitě se vám ozvu,“ dodal a nechal se zcela šokovanou paní domu odvést zpět k pancéřovaným vchodovým dveřím. Venku nasedl do své Vectry, vytáhl z kapsy bundy telefon Sony Ericsson K750i a vytočil číslo svého kolegy.

„Kaspere? Mám pro tebe pár zajímavých informací.“

Policejní kantýna byla poloprázdná, a tak Joona se svým jídlem zamířil přímo ke stolku, kde do sebe právě koronerka Kerstin Prägelová bezmyšlenkovitě házela polévku.

„Ahoj, Kerstin, už ses nám koukla na toho fotbalistu?“ zeptal se Lømra a koronerka se ušklíbla.

„Samozřejmě, proto jsem tu až tak pozdě. Před chvílí jsem ti položila na stůl zprávu.“

„Ach, tak díky, a nemohla bys mi ji teď volně převyprávět? Bude to určitě dost nudné čtení,“ mrkl na ni spiklenecky Joona.

„Nudné? No, když myslíš,“ pokrčila rameny Kerstin.

„Tak byl to infarkt?“ zeptal se Joona mezi dvěma sousty svého obloženého chlebu. Koronerka se zarazila uprostřed pohybu a pohlédla na něj.

„Ne,“ odpověděla hned. „Byl to jed, otrava jedem.“

„Cože?“ podivil se Joona a jeho ruka s obloženým chlebem klesla zpátky na stůl.

„Ano, velice silný jed, neurotoxin. Docela unikátní jed štíra tlustorepého, vnikl mu do těla nejspíš řeznou ránou na čele.“

„Počkej, takže ho uštkl štír?! Na fotbalovém hřišti?!“

Koronerka zavrtěla hlavou, než pokračovala: „Na to byla dávka jedu moc vysoká, musel se k němu dostat jinak. Kdyby ho opravdu bodl štír, zemřel by až asi po třech dnech, tohle bylo rychlé.“

„No páni. Takže ze zdánlivého infarktu je hned úkladná vražda…“ podivil se Joona.

Ze snu ho neprobudilo denní světlo, ale vyzvánění telefonu. Hrábl slepě na noční stolek a aniž se podíval na displej, hovor přijal.

„Haló?“ zeptal se rozespale.

„Joono? Kde jsi? Čekala jsem na tebe s večeří.“ V hlase jeho manželky byla slyšet výčitka.

„Sakra, promiň, přespal jsem v kanceláři, řeším tu jednu vraždu,“ zabručel Joona, odhrnul deku a postavil se.

„Ach jo, ta tvoje práce,“ vzdychla manželka zklamaně. „Ale dnes přijdeš, že ano?“

„Jistě, Agnes, přijdu. Promiň, měl jsem ti zavolat, úplně se mi to ale vykouřilo z hlavy.“

„To nic,“ povzdychla si znovu jeho žena. „Já vím, že když se do něčeho zabereš, nejsi k odtržení. Tak tedy večer, měj se.“

Lømra odložil telefon a zamířil do koupelny. Když skončil s ranní očistou, v kuchyni už voněla káva. Kirsten seděla nahá na židli, kouřila a čekala, až kávovar dodělá i druhý šálek. Joona se posadil proti ní a ona mu cvrnknutím po stole poslala krabičku Gauloisek. Chvíli mlčky seděli, kouřili a pili kávu, Kirsten pak udělala k snídani obložené chleby a po jídle se oba rozešli po své práci.

Joona právě parkoval před domem jednoho z kamarádů zemřelého Ekbyho Hemnessona, když se mu opět rozezvonil jeho starý Sony Ericsson.

„Tohle je jeden z nejrychleji vyřešených případů historie, Lømro!“ radoval se Lurasson. „Už víme, kdo ho zabil, byl to chlápek od něj z firmy, dal mu jed do kafe – teď se nám tady přiznal!“

„A motiv?“ zeptal se Joona obezřetně.

„Doufal, že pak bude moct firmu řídit sám. No vidíš, Joono, já ti pořád říkám, it’s all about the money.“

Lurassonův hlas nadšením jen přetékal, ale Lømra měl dojem, že v tom něco nehraje.

„O tom se s tebou hádat nehodlám, v tom máš určitě pravdu,“ zamručel zamyšleně. „Ale ta první část je nějaká divná.“

„Ale no tak, Joono, buď rád, že máme zase klid. Ty jsi prostě hroznej nedůvěřivec,“ řekl Lurasson a zavěsil. Lømra zůstal ještě chvíli sedět ve svém Opelu Vectra, než vystoupil a zazvonil na člověka, kvůli němuž původně přijel.

Jonah Bekväm zrovna nebyl doma, ale jeho žena Joonovi ochotně sdělila, že ho najde ve vedlejší ulici, kde provozuje zverimex. V obchodě to páchlo hůř než v zoo v pavilonu žiraf a všechny zdi byly plné terárií s všemožnými podivnými tvory. Pan Bekväm byl zvláštní člověk, vysoký, poměrně mladý a s velice vystouplými svaly, rýsujícími se přes obepnuté polo tričko značky Lacoste. Blonďaté vlasy mu padaly do modrých očí, které na o dost menšího Lømru hleděly dost přezíravě.

Lømra vyšel ze zverimexu a z plných plic se nadechl čerstvého vzduchu. Pak sáhl po telefonu a zavolal znovu svému kolegovi.

„Lurassone, jsi vedle jak ta jedle. Potřebuju povolení k domovní prohlídce u Hemnessonové, hned! A toho údajnýho pachatele si chci taky pěkně prohlídnout, jedu na stanici.“

Ve výslechové místnosti Lømra našel asi pětadvacetiletého mladíka s uhrovatou pletí, který se choulil na židli z IKEA a mírně se třásl.

„Tak mi pěkně popište, jak to celé proběhlo,“ řekl zeširoka Lømra a s rukama zkříženýma na prsou se posadil proti němu.

„Já… dělal jsem… Ekbymu… kafe, který chtěl, a do něj jsem nalil ten jed, co jsem koupil…“

„Kde jste ten jed koupil?“

„V… lékárně,“ odpověděl mladík a znělo to skoro jako otázka.

„A z čeho jste ho tam vylil?“

Mladík zamrkal a jeho oči se vyděšeně rozšířily. „Nevím,“ zašeptal pak zmateně.

„A jak vypadal ten hrnek, ze kterého Hemnesson pil?“ vyštěkl Joona a mladík se na židli ještě zmenšil.

„N-nevím,“ zakoktal nešťastně. Joona Lømra vstal ze židle.

„To mi stačí,“ zabručel a odešel do vedlejší místnosti, z níž všechno sledoval Lurasson. „Tak co tomu říkáš? Ten chlap neví jediný detail z té vraždy! It is a trap,“ mínil Lømra přesvědčeně.

„Ale vždyť se přiznal,“ rozhodil rukama Lurasson.

„No a? Copak to něco znamená?“

„Samozřejmě!“

„Kaspere, copak jsi nikdy neslyšel o hypnóze? Toho kluka jednoznačně někdo využil, aby padlo podezření na někoho jiného!“ zvolal Joona Lømra a kolega na něj podmračeně koukal.

„Ale hypnózou?! Prosím tě, jak si to představuješ?“

„Jednoduše. Někdo, zkušený hypnotizér, ho zhypnotizoval a vnutil mu myšlenku, že nalil Hemnessonovi do kafe jed. A taky to, že se má přiznat. Jenže… ta scéna v hypnóze mohla být jasná v představě hypnotizéra, zhypnotizovanému ale předal jen část, chybí podstatné detaily, které by si člověk normálně pamatoval, kdyby to byla jeho reálná vzpomínka. Chápeš? Ten mladík je nevinný, podívej se, jak se chudák třese, asi je z toho sám úplně vedle, vůbec neví, co udělal a co ne.“

„No dobře, dobře, na to jsem ochoten přistoupit. Ale kdo byl ten hypnotizér?“

„Já bych jeden celkem žhavý tip měl,“ ušklíbl se samolibě Lømra.

Hrál si s pramínkem jejích vlasů a přitom vyprávěl. „No a pak jsme v křoví kousek od toho fotbalového hřiště našli zapadlý fotbalový míč, na kterém byly stopy jedu. Bekväm s Hemnessonem ten večer hodně hlavičkovali, to mi potvrdili ostatní chlapi z týmu, a při tom mu Bekväm vlastně vpravoval do krve víc a víc jedu. Ten zajistil v tom svém zverimexu, samozřejmě.“

Jeho žena se zahihňala, když jí špičkou prstu přejel po plných prsech až k odhalenému rozkroku.

„A Hemnessonová zase věděla, že je manžel na čele zraněný, takže dala Bekvämovi tip, jak ten jed do manžela dostat. V jejím domě jsme našli spoustu Bekvämových otisků, zřejmě Hemnessona s ním už delší dobu podváděla a usmysleli si, že by se jim Hemnessonovy peníze a dům hodily. Lurasson měl pravdu, ve všem jsou prachy. Ale tak originální vražednou zbraň jako fotbalový míč, to jsme tu ještě neměli,“ zakroutil hlavou Lømra.

„A co ten mladík z firmy?“ zeptala se Agnes a probodávala ho zvědavým pohledem.

„Stilig Hemnessonová má psychologickou poradnu, kde provozuje taky hypnotickou léčbu. Pomáhá lidem dostat se z traumat pomocí hypnózy, má s ní dlouholeté zkušenosti. Zhypnotizovala toho mladíka, aby se přiznal a nikdo tak nepodezříval Bekväma. Ale byla to celé amatéřina, bylo jen otázkou času, než jsem na to přišel,“ usmál se Joona.

„Ty jsi vážně úžasný,“ hlesla obdivně Agnes a pohladila ho po slabinách. „Ta noc v práci se opravdu vyplatila,“ dodala, než se na něj vášnivě vrhla.