Pašerák

Došlo mi, že jsem se vám vlastně úplně zapomněla pochlubit svým zážitkem ze ženevského letiště.

Když jsme s děvčaty odlétaly do Ženevy, Verču na Ruzyni donutili zout si při kontrole boty, protože pípaly v rámu. A my jsme se za to se Sylvou Verče samozřejmě škodolibě smály. Posléze jsme historku líčily v Grenoblu Dominice, která prohlásila, že v Ženevě se určitě Verča zouvat nebude muset, protože tam jsou kontroly velice laxní a po ní ještě Švýcaři nikdy nic nechtěli.

Před bezpečnostní kontrolou v Ženevě jsem tedy pěkně vysypala do plastové vaničky všechnu svou elektroniku (to se pozná geekette, aneb málem mi jedna ta vanička nestačila), odložila kabelku a prošla rámem.

Švýcarka za ním si mě změřila nasraným pohledem a okamžitě povídá: „Shoes off.“

Hmm, tentokrát to padlo na mě, pomyslela jsem si nasupeně, prošla zpět a zula se.

Podruhé už mě Švýcarka pustila, ještě si důkladně prohlédla všechny mé elektronické hračky, které již prošly rentgenem, a nakonec mi mávnutím ruky naznačila, ať už si sakra to nádobíčko všechno schovám a zmizím jí z očí.

Černoch u rentgenu vytáhl můj kufr a ptá se, jestli je můj. No jasně že je, čí by byl…

„Tak mi ho otevřete.“

Nemůžu si pomoct, ale když se mi cizí člověk v latexových rukavicích hrabe v kufru mezi mými věcmi, připadám si prostě hrozně trapně. Černoch se prohrabal až dospod, k balíčku důkladně zabalenému v bílé igelitce. V jeho očích jsem četla Ale ale ale, copak to tu máme?!

Vytáhl balíček ven, igelitku rozmotal a nakoukl do ní. Okamžitě se na něj vyvalil oblak silného odéru pravého francouzského zrajícího sýra. Sekuriťák igelitku upustil zpátky do kufru, jako by ho uštkla, vrhl na mě nechápavý pohled a zamumlal, ať si ten kufr radši zavřu.

Potrhlí Češi, myslel si asi, copak doma nemají jídla dost?!