Postřehy z Grenoblu

Sérii příspěvků o Grenoblu zakončím jen pár stručnými odpozorovanými postřehy:

• Francouzi nenosí skládací deštníky. S děvčaty jsme se vymykaly místním zvykům tím, že jsme z kabelek vytáhly naše skládací deštníčky, zatímco místní nosí zásadně obrovská různobarevná paraplata, ideálně se zahnutou rukojetí, a evidentně je považují za módní doplněk podobně jako kabelku nebo sponu do vlasů.
• Francouzky pro denní líčení skoro nepoužívají oční stíny, a pokud ano, tak jen přirozených jemných barev, žádné třpytky nebo různé barvičky. Především ale rámují své oči ze všech stran tlustými černými linkami a mnoha vrstvami řasenky.
• Nejvíc mě ale fascinovala úprava vlasů podle Francouzek aneb nedbalá elegance. Francouzka si na hlavě může narychlo smotat vrabčí hnízdo, z něhož vlasy trčí na všechny strany, a sebevědomě vyrazí do ulic a stále vypadá chic. Kdybych se o něco takového pokusila já, vypadám jako že jsem měla náročné ráno a nestihla se pořádně učesat a lidi kolem by na mě koukali jako kdybych právě slezla ze stromu.
• Dámy, abyste věděly, v Grenoblu lze narazit na docela pěkné chlapy. Původně jsem chtěla napsat Francouze, ale protože je Grenoble univerzitní město a mají tam tuny Erasmáků, člověk si nikdy nemůže být jist. Třeba jako když jsem v tramvaji pokukovala po docela pěkném opáleném klukovi, načež on vytáhl telefon a začal do něj hovořit plynně italsky :)
• Už hodně dlouho se mi nestalo, že bych vešla do obchodu a prodavačka mě uvítala se širokým úsměvem a hlasitě mě pozdravila :D A obvykle se mi taky nestává, že by mi někdo slušně řekl S dovolením, když mu překážím v cestě – Češi prostě nasadí lokty a jdou. A když do někoho já omylem vrazím, rozhodně neočekávám, že ten se otočí a omluví se mi, ještě dřív, než stačím vůbec otevřít pusu.
• Šokuje mě, jak moc sto let za opicema jsou Francouzi co se týče internetu. S webdesignem francouzských stránek jsem se potýkala už dříve, například při hledání francouzských univerzit pro Erasmus – jako kdyby nestačilo, že mají weby zásadně jen ve francouzštině, ještě je mívají tak strašně nepřehledné, že najít na nich nějakou informaci je skoro nadlidský výkon. Tentokrát mě ale fascinovalo jejich internetové připojení. WiFi na Dominičině koleji spíš nebylo než bylo, respektive neustále padalo (dle Dominičiných zkušeností prý internet od osmi večer do půlnoci prostě nikdy nefunguje – chceš studovat? trhni si!), navíc vyžadovalo pokaždé přihlášení jménem a heslem na jakési pochybné webové stránce, kde člověk musel nejprve vybrat, ke které univerzitě patří. A mohl si pod svým loginem přihlásit jen jedno zařízení, takže se asi neočekává, že by student měl třeba notebook a navíc ještě chytrý telefon. Nazdar. S WiFi ve městě se to má tak, že je sice město mnohdy pokryto jakousi veřejnou WiFi s provokativním názvem „Free WiFi“, která ale funguje jen pro ty zákazníky určitého operátora, kteří ji mají předplacenou. A v podnicích sice nějakou WiFi obvykle chytíte, ale buď je důmyslně zaheslovaná, nebo nefunguje. Nebo je zaheslovaná a nefunguje. Jsem skoro ráda, že jsem nejela na Erasmus do Paříže, pokud se to tam má s internetem podobně, asi bych tam, jako správný závislák, zešílela :D