Jak jsem byla za Pražáka

Na sobotu jsme byli dohodnutí s kamarády, že je zajedeme navštívit, a že když bude hezky, vyrazíme na procházku.

Na procházku to ale nakonec nevypadalo, protože na Česko se hnal neuvěřitelný Mordor, náhradní plán zněl hraní deskovek. Dorazili jsme tedy ke kamarádům, poobědvali, hráli deskovky a bylo to fajn. Okolo čtvrté hodiny déšť přestal a nebe se začalo trhat, tak jsme usoudili, že bychom tu procházku přece jen stihnout mohli. A tak jsme se zvedli.

Oznámení, že půjdeme na procházku pro mě znamenalo, že jsem v pátek před odjezdem místo do svých obvyklých černých bot na několikacentimetrovém podpatku nakonec vklouzla do plátěných kecek. Moraváci, když jsme se rozhodli, že teda vyrazíme, navlékli funkční oblečení, nepromokavé kalhoty a bundy a nazuli pohorky, „kdyby tam bylo po dešti trošku rozbahněno“. Já jsem hupsla do svých kecek, navlékla si trenčkot a… připadala si jako exot.

Ukázalo se, že kamarádi nám chtějí ukázat údolí Chlébského potoka, kde rostou miliony a miliony bledulí. Když se řeklo procházka, já očekávala spíš že se půjdeme projít po okolí nebo někam na hrad (projeli jsme po cestě hned kolem tří!). Takže když jsme zastavili na kraji lesa, vystoupili a ponořili se do bahna, Moraváci v klidu vtipkovali a brodili se bahnem v pohorkách, zatímco já se ploužila za nimi, kecky mi klouzaly a cítila jsem, jak mi rychle vlhnou fusekle. Jen jsem se modlila, abych tam sebou někde nesekla a nevyválela se v tom bahníčku ve svém krásném fungl novém jarním trenčkotu.

Naštěstí se mi vždycky povedlo uklouznutí vybalancovat, takže to odnesly jen kalhoty a tenisky, které jsou, ehm, jaksi na vyhození. Naši místní průvoci pak podotkli, že takhle to tam vypadá každoročně, i když letos tam bylo (do onoho sobotního slejváku) překvapivě sucho. A na Ivana se tvářili jako Panebože Ivane, co jsi to s sebou přivezl za primadonu z Prahy?!