Rodilí mluvčí

Moje sociální sítě dnes žijí tím, že nový zákon donutí ze škol odejít rodilé mluvčí. Všichni kolem mě na toto rozhodnutí plivou jed a vztekají se, a já vzpomínám na svá gymnaziální léta.

Tuším, že to bylo dva roky před maturitou, co jsme prvně dostali rodilého mluvčího na angličtinu, Waltera. Byl to týpek od pohledu tak padesáti až šedesátiletý, hipík s dlouhými šedivými vlasy a příšernými brýlemi, který chodil permanentně v témže oblečení, takže jsme si nebyli jisti, zda ho vůbec někdy pere. Hodiny konverzace s ním probíhaly tak, že nám buď vykládal historky ze svého pestrého zcestovalého života (jako kolik má všude po světě nemanželských dětí a že neustále cestuje, aby na něm ženské nemohly vymáhat alimenty), případně nám vtloukal do hlavy, že YOLO a Carpe diem jsou ta nejlepší životní motta. A nebo jsme koukali na Přátele. Během jeho výuky jsme první díl seriálu zkoukli asi 50x (fakt!), někdy s anglickými titulky, někdy bez nich. Doteď znám tenhle díl nazpaměť a dokážu z něj citovat slovo od slova.

Pak byl Walter náhle odejit a my místo něj dostali Richarda. Byl to takový malý, brýlatý, zakřiknutý mužík, který se s námi moc bavit nechtěl. Snažil se tak, abychom si vystačili sami a povídali si jen mezi sebou, a aby se nemusel učit naše jména, místo vyvolávání po nás házel ponožky. Čisté, srolované. Ale ponožky.

Protože ani jeden z rodilých mluvčích nebyl s to vyplnit třídní knihu a zapsat absence (díkybohu!), jaly jsme se tedy posledních několik měsíců až rok před maturitou s kamarádkou před konverzací zdrhat do nedaleké cukrárny na dortík a kafíčko. Čas to byl strávený mnohem lépe, než kdybychom zůstaly ve třídě a nechaly po sobě házet fusekle…