Jak mě potěšit

Takové to, když sedáte poprvé za volant auta vašeho přítele, máte zadek stažený hrůzou, protože jste už několik let neřídili, a bojíte se, jak to celé dopadne – a ze zadního sedadla přítelova maminka zcela bezelstně povídá:

„A ty se nebojíš jezdit s tak velkým autem?“

Neeeeeee, vůůůůůbeeeeec, ty kapky potu, co mi perlí na čele, jsou z toho, jak strašně se na to těším! „Sedám do něj poprvé,“ povídám jakž takž klidně. Pouštím se opatrně ulicí dolů, I. vysvětluje mamince, že si potřebuju řízení natrénovat, abychom se v létě ve Walesu mohli střídat.

„A ty máš zkoušky, nebo ne?“

S I. se chechtáme, že se za břicha popadáme.

„Takže nemáš?“ sonduje maminka zezadu.

„Jasně že má, neblázni, jinak bychom tady takhle neblbli!“ uklidňuje ji I. naštěstí.

 

 

***

 

Chystáme se k odjezdu z chaty.

„A ty budeš zase řídit?“ ptá se mě maminka.

„Bude,“ přitakává I.

„A nebojíš se tam toho velkýho kopce?“ táže se maminka opět naprosto bezelstným hlasem.

„Auto má brzdy,“ povídá I., „není se čeho bát.“

„Ale ten kopec je dost prudkej,“ komentuje to maminka. „Nebojíš se?“

„Jestli ji chceš vyděsit, tak jsi na dobrý cestě,“ odpovídá I.

„Víš co, radši řiď ty,“ povídám Ivanovi zbaběle.

„Bojíš se toho kopce, co?“ hlásí zezadu maminka.

„Ještě to párkrát zopakujte, prosím,“ nevydržím to.

„Ty se vážně bojíš?“ ptá se maminka. „Jé, tak to promiň, já tě nechtěla vyděsit!“

Posléze to I. okomentoval: „Když ona to nemyslela špatně!“

Já vím. Já vím. To je taky jediný důvod, proč jsem jí neskočila po krční tepně.