Když jsem byla maličká, bydleli jsme s rodiči v Bohnicích (před ohrádkou, před ohrádkou, děkuji za optání) a tatínek mi ukazoval rozestavěný bazén Šutka se slovy, že tam spolu budeme chodit plavat. Dostavění bazénu se sice nedožil, touhu naučit mě plavat ale začal praktikovat, když mi bylo asi pět.
Zatímco u nás doma se láska k vodě nijak nepěstovala, a tudíž jsem své útlé dětství strávila, aniž bych potřebovala umět plavat, když mi bylo okolo pěti let, otec se rozhořčil, jak je možné, že jeho dcera neumí plavat, a rozhodl se s tím něco dělat. Začal mě tedy vytrvale brát do bazénu a akvaparků.
Zvlášť silnou vzpomínku mám na akvapark v Liberci. Na tehdejší dobu byl neuvěřitelně pokrokový, protože měl vnější kruhový bazén s proudem. A tam mě, neplavce, otec vzal s nafouknutým plážovým míčem – budu se držet míče a tím pádem se neutopím.
Párkrát jsme tedy obkroužili kruh a nechali se nést proudem, a pak otec usoudil, že to stačí, a vyšoupl mě z proudu do asi tři metry dlouhého ramena vedoucího zpátky dovnitř. Ovšem on sám už do něj vplavat nestihl, protože ho proud strhl. I s míčem.
Chvíli jsem čubičkovala nad hladinou a pokoušela se dosáhnout na madlo, které bylo nahoře nade mnou, ale marně. Pak jsem šla ke dnu.
Pamatuju si, jak jsem dosedla na dno té chodby a přemýšlela, co si počnu.
A pak jsem se, lezouc po čtyřech po dně, vydala zpátky dovnitř do budovy akvaparku. Lezla jsem, lezla jsem, a když už mi docela dost docházel vzduch, narazila jsem na schody, po nichž jsem se z posledních sil vyplazila nad hladinu.
Tam jsem pak následujících několik minut do otcova příchodu vychrchlávala chlorovanou vodu a zuřivě lapala po dechu.
Když se otec objevil, dost se divil, jak jsem se sakra z toho bazénu dostala.
A vynadal mi, proč jsem na něj sakra nepočkala tam, kde mě nechal.
Napsat komentář