O samolepkách

Když jsem byla na základce, všichni jsme sbírali samolepky. Všichni.

Kdo nesbíral samolepky, ten byl trapnej.

Utráceli jsme všechno kapesné za všemožné samolepky, alba na samolepky a hlavně, vyměňovali jsme si samolepky mezi sebou.

Někdo sbíral pejsky, někdo kočičky (jasně, to jsem byla já), někdo autíčka… každý něco sbíral a každý toužil mít monopol. Běda ti, jestli ses rozhodl sbírat to samé co já!

Jakmile zazvonilo, všichni jsme okamžitě vytáhli svoje alba s nálepkami a začal těžký obchod.

Papírové samolepky byly aušus. Ty měl každý. A stály pár korun. A prodávaly se v platech po třech, pche! Ty byly jenom pro začátečníky.

Něco jiného byly třpytivé samolepky, ty už byly zajímavější.

O level výš pak byly textilní nálepky. Stály spoustu peněz, prodávaly se jen po jednom platíčku a všichni je chtěli.

Co bylo ale nejvýš, nejcennější a o co jsme byli skoro schopni se porvat? To byly plastické samolepky. Takové ty plastové nafouklé nálepky, které se skoro nikde neprodávaly. Všichni jim říkali nafukovací.

„Já chci tuhletu nafukovací!“

„Jo, ale jenom za tyhle dvě látkový! Dyť je nafukovací!“

Popravdě, nesnášela jsem to. To slovo. Nafukovací. Vždyť přece vůbec nebyly nafukovací! Byly jenom nafouklé, kdyby byly nafukovací, měly by někde ventilek a daly by se nafukovat a vyfukovat! Proč tomu sakra všichni říkají nafukovací, když to vůbec nafukovací není?

 

Panebože. Já byla grammarnazi už ve čtvrté třídě.