Wales, den první

Předem upozorňuju, že tenhle příspěvek obsahuje hodně obrázků. Na pomalém mobilním připojení radši nenačítat :)

Přesně jak jsem se obávala, zatímco oba dny cesty bylo všude nádherně, svítilo sluníčko a po nebi se proháněly beránky, na neděli hlásili meteorologové zataženo – což byla jedna z nejoptimističtějších předpovědí. Podle radaru se na Wales žene z Irska příšerný Mordor, takže většinu týdne má pršet, pršet a pršet. Celou dobu jsem se modlila ke všem velšským bohům, aby bylo počasí aspoň trochu použitelné, rozhodli jsme se ale nic nenechat náhodě a zajet v první den našeho pobytu na jednu z nejkrásnějších památek severního Walesu, do města Conwy. Když jsme po snídani vyráželi z domu, začínalo zrovna mezi mraky trošku svítit sluníčko.

Podezřívám Ivana, že si v navigaci nastavil něco jako „navigovat vyhlídkovými trasami“, protože místo aby nás Sygic táhl normálně po hlavní na Conwy, přinutil nás přejet řeku a vydat se uzoučkou okreskou tak akorát na jedno auto, po obou stranách zelenající se pastviny s ovcemi, které od silničky odděloval jen živý plot. Touhle cestou jsme vystoupali na úbočí kopce shlížejícího do údolí řeky Conwy, a naskytl se nám nádherný výhled na zákrut řeky a odlivové mělčiny. Naštěstí se zrovna v tomhle místě nacházel vjezd na některou z farem, kde jsme na chvilku mohli zastavit a cvakat.

Cestou jsme projeli kolem Bodnant Garden s tím, že se sem vrátíme cestou zpátky, protože zahrady otevíraly až v deset. Do Conwy jsme dorazili ve tři čtvrtě na devět, zaparkovali hned u hradu a rozhodli se projít si trochu městečko, než hrad za 45 minut otevře. Sešli jsme tedy ke kostelíku, vyšli na náměstí a prošli se po “hlavní třídě” High Street.

V žádném z průvodců, které jsem velmi důkladně zkoumala, jsem se nedočetla, že se vlastně celé městečko dá obejít po hradbách. Jakmile jsme si ale všimli, že nahoře po hradbách courají turisti, usoudili jsme, že to si nemůžeme nechat ujít a u nejbližší věže vylezli nahoru. Trochu tam fučelo, ale výhled byl nádherný.

Z hradeb jsme slezli až dole u přístavu a vyrazili po nábřeží zpátky k hradu, zatímco jsme se kochali loděmi teď při odlivu jen tak zapíchnutými do písku. Prošli jsme i kolem nejmenšího domku v Británii a sledovali jednoho místního rybáře, jak si chystá náčiní.

No a pak už jsme se vrátili k autu, zaplatili si další hodinu a půl parkování, protože nám ta původní už dávno vypršela, a vyrazili na hrad.

Hrad Conwy byl postaven na povel Edwarda I. za pouhých pět let (1283-1289) a je to jeden z mála skutečně dokončených hradů. Zároveň je taky nejdražším – Edward se stavbou téhle nádhery jaksi vyčerpal a na dostavění ostatních hradů ve Walesu mu už nezbývaly finance.

Po prohlídce hradu (která nám zabrala skoro dvě hodiny, takže nám parkovné opět vypršelo, ale ne že by to někdo řešil nebo nedejbože vůbec kontroloval, jestli jsme zaplatili!) už se skrz mraky dralo slunce a my skočili zpět do auta, abychom vyrazili na sever do Llandudna, přímořského viktoriánského resortu. Zaparkovali jsme na parkovišti u supermarketu ASDA a vyšli si na promenádu u moře. V tu chvíli už sluníčko opravdu celkem pařilo, místní tu běhali v šortkách a letních šatečkách a člověk by si málem fakt myslel, že není na severu Walesu, ale někde na jihu ve středomoří.

Nejvíc nás ale fascinoval jakýsi sraz majitelů Porsche, který se tu patrně konal – po obou stranách promenády bylo zaparkováno snad 500 aut Porsche různého stáří, barev a stavu a majitelé je pyšně předváděli komukoliv, kdo projevil jen minimální zájem, a vzájemně si vyměňovali moudra.

Llandudno jako přímořský resort bylo stavěno od roku 1848 architektem Owenem Williamsem a doteď se tu pořádá jakýsi viktoriánský festival, kdy se lidé dobově oblékají a podobně. Docela jsem se těšila, že se na tenhle festival podívám, ale unikl nám o jeden nebo dva týdny – odehrává se vždycky na začátku května. Za jednu z hlavních atrakcí Llandudna ale všechny průvodce považují Llandudno Pier, viktoriánské molo. Těšila jsem se, až ho uvidím, ovšem byla jsem trochu zklamaná. V současnosti je molo obsazeno spoustou stánků s nevkusnými cetkami, pouťovými atrakcemi s vyřvávající hudbou a dalšími hloupostmi, a samotný pavilon na konci mola, kde dříve bývala restaurace s kavárnou, je změněn v jakési rodinné zábavní centrum plné různých automatů, dětských trampolín a podobných kravin. I. podotkl, že to vypadá jak z amerického filmu.

Opustili jsme tedy davy a zamířili na oběd do restaurace Fish Tram Chips, která prý podává jedny z nejlepších fish&chips ve Walesu. Protože je tahle restaurace hned vedle spodní stanice Great Orme Tramway, nechali jsme se po jídle vyvézt starým viktoriánským tramvajovým vozem na kopec Great Orme a pokochali se odtud výhledem na Llandudno.

Nakonec se nám výlet tak protáhl, že jsme bodnantské zahrady odložili na neurčito, protože když jsme se z Llandudna vraceli, zahrady už skoro zavíraly. A večer jsme pak zpátky v pohodlí našeho llanrwstského domečku zkonstatovali, že jsme si oba poněkud připálili obličeje – a že jestli takhle vypadá podle Velšanů zataženo, tak že může být zataženo klidně celý týden.