Životu nebezpečný podzim

A je to tu zas. Jako každoročně přišel podzim a kromě toho, že shazuje listí ze stromů a z nebe spoustu kapek, hnusně fouká a člověk by ani psa nevyhnal a začíná nerad tahat ze skříně zimní kabát, přináší nám podzim také smrtelné nebezpečí. Nemyslím tím teď ohrožení prasečí nebo jakoukoli jinou chřipkou, ohrožení, že uklouznete na mokré dlažbě a něco si zlomíte a zašpiníte, mám na mysli nebezpečí mnohem nenápadnější, ale o to záludnější.
Hned dnes jsem si toho všimla – někteří lidé by prostě na deštník měli mít zbrojní pas. Nezdá se to, ale i z tak nevinné věci jako obyčejného paraplete se dá udělat zbraň hromadného ničení a někteří chodci jej dokonce ani nepoužívají jako ochranu proti dešti, ale spíš jako beranidlo, kterým rozráží davy a klestí si cestu kupředu. Menší lidé zase těm vyšším ohrožují oči, jiní ty před sebou výhružně sprchují vodou oklepávanou z deštníku, a i v městské hromadné dopravě se dá deštník využít jako dobrá zbraň, kterou se třeba domoci místa k sezení.
Zrovna minulý týden jsem se s MaryLove a NightLight bavila o tom, jak jsou pražští důchodci militantní. Nezastaví se před ničím, klidně člověka přerazí holí a přejedou taškou na kolečkách, jen aby byli v Lidlu včas a stihli si koupit tu kobercovku, co dneska zlevnili. A samozřejmě taky štangli lovečáku za padesát korun. Aneb důkaz, že Pražáci spěchají v každém věku. Ale zdá se mi, že s postupujícím podzimem jsou i důchodci rozzuřenější, nabručenější, ale také lépe vybavenější – na špičkách holí přibývají protiskluzové zoubky, kterými se pak lýtka příliš mladých a čiperných ročníků popichují mnohem lépe. A když už si v dopravě není kam sednout, dokáží se uchýlit k neuvěřitelným věcem. Třeba dnes mě jedna baba v tramvaji kousla do ruky. No nečtete špatně, vážně mě normálně rafla do dlaně. Malá shrbená babička v milionkrát oprané kdysi asi béžové bundičce, s rádiovkou na hlavě a na zádech s malým batůžkem přistoupila na Karlově náměstí a postavila se k tyči u dveří. Připadalo jí zřejmě, že celá svislá tyč je její majetek, a tak se postavila a pověsila na ni tak, aby se tam už nikdo jiný nevešel, jenže já, vlající o kousek vedle, jsem se neměla čeho chytit a tak jsem se drze chytila na jediném volném místě, a to ve výši jejích očí. A byla jsem za to okamžitě potrestána – baba na mě hodila výhružný pohled, divže nezavrčela, a prostě mě kousla do prstů sevřených kolem tyče. Přiznávám, že pak už jsem se tyče nechytila – ale jakmile jsem dojela na fakultu, uháněla jsem na toalety, abych si ruku mohla pořádně umýt. Asi jsem potkala babču, co používá krém Corega nebo Blendadent, jinak by se bála, že jí v té tramvaji vylítnou zuby. No jo, to je to mé pověstné štěstí. Příště se radši zeptám, jestli má daná bába vedle mě zuby, než se chytím „její“ tyče.
Nevím, jestli je to, co nás nutí s každým silnějším závanem podzimu či zimy nasadit lokty a nestarat se o okolí ještě více než obvykle nějaký atavismus z dřívějších dob, kdy si v zimě musel každý vybojovat svou obživu a obhájit vlastní život. Ale je to už taková hra na kočku a na myš, aneb silnější přežije. A tak budu i já patřit k té prohnilé mládeži, co nepouští starší sednout, sráží je na eskalátorech a vráží do nich na ulicích. Ale ruku na srdce – nemáte podezření, že to ty důchodce vlastně i baví? Třeba je to nějaký námi nepochopený sport, třeba se pak večer schází, nebo si píší do diáře: „Dneska dobrý – dva mladíky s batohama jsem sprdnul, jednoho srazil ze schodů a jedný mladý holce natrhl špičkou hole silonky, plodný den…“