Kolikrát mne při zaslechnutí nového megahitu sezóny napadne, že v dnešní hudbě už snad nic nepřekvapí, každý motiv už byl vymyšlen a použit. Jistě, nesmíte mě brát až tak vážně, to by nakonec komponování vypadalo jako když skládáte melodii na Sony Ericssonu, ale tu a tam mě v tom nějaká písnička utvrzuje.
Vezměme si třeba případ Coldplay, který na mne tenhle týden vyskočil na iDnes. Pro ty, kteří by třeba nevěděli, o co jde – Joe Satriani žaluje Coldplay, že okopírovali motiv z jeho písničky If I could fly do jejich dobře známé Viva La Vida. A taktéž je žaluje i kapela Creaky Boards, která má zase dojem, že použili jejich píseň The songs I didn’t write.
Přiznávám se rovnou, že mám moc ráda Coldplay (a ne jen kvůli Chrisu Martinovi!) a hlavně tuhle písničku, kterou mám už asi třičtvrtě roku jako vyzvánění na mobilu (to je ale hlavně způsobeno tím, že mám pošramocený reproduktor, takže je skoro jedno, co telefon hraje, vždycky z toho vyjde jen jakési chrochtání). Ovšem po přečtení tohoto článku na iDnesu jsem si samozřejmě na YouTube obě písničky poslechla. Ve článku jsem se dočetla, že:
… Satriani podal proti Coldplay žalobu v prosinci loňského roku. Dvaapadesátiletý kytarový mág žádá finanční odškodnění a podíl na zisku, který nahrávka svým tvůrcům přinesla. V opačném případě chce, aby se píseň přestala hrát. Coldplay ovšem nyní kontrovali prohlášením, že Satrianiho píseň z roku 2004 „postrádá originalitu“ a neměla by být chráněna autorskými právy. Satrianiho právník Howard E. King označil reakci Coldplay za „typickou pro případy porušení copyrightu“
Coldplayácký argument považuji za dost směšný, i když jsem jim po poslechnutí Satrianiho písničky musela dát za pravdu – je dlouhá jak Lovosice a strašně nudná, stejně jako ta od Creaky Boards, koneckonců nápaditost i podobnost posuďte sami:
A tak jsem si po poslechnutí všech tří písní říkala, a vlastně – proč ne? Coldplay vzali dvě nezajímavé písničky a zkombinovali je do geniálního songu, který ovládl hitparády. Proto rozhodně nesouhlasím s tím, že by se měla písnička přestat hrát. Spíš bych všem hudebníkům světa doporučila, aby se spojili a tvořili dohromady, protože pak by mohla vzniknout vážně kvalitní a zajímavá hudba. Vždyť v dnešní době „krade“ každý – třeba když jsem před pár lety poprvé slyšela album The Best Damn Thing od Avril Lavigne, snad v každé písničce jsem zaslechla nějaký mně známý motiv. A doteď lituju, že jsem si tehdy nedala tu práci a každou písničku nepozastavovala každých několik vteřin, nerozpomínala se, odkud ten který takt znám a nezapisovala si to. Protože když jsem album poslouchala podruhé a říkala si, že to schválně zkusím, už jsem zdaleka nepřišla na tolik podobností – písničky už jsem podle poslechu znala. Ale jako jeden příklad za všechny – napadlo vás už někdy pustit si prvních pár vteřin písničky Bullet The Blue Sky od U2 a pak prvních pár vteřin Give Me Novacaine od Green Day?
Aneb – jak říká Jaroslav Uhlíř v jedné scénce – krást se musí, ale jen po malých kouscích, které je třeba změnit dost rychle na to, aby posluchači nedošlo, odkud ten motiv zná.
Nevím kterej z Beatles to tehdy byl (tuším George Harrison), tak ten jednou prohlásil, že vždycky když složil nějakou píseň, přišel časem na to, že už to před ním udělal někdo jiný ;)) takže…běžná věc :)
Já to tak mám s psaním, něco napíšu a pak si uvědomím, že už jsem to někde četla :) holt to je prostě jakási podvědomá inspirace :D