Z knihy Ztráty a nálezy od Brooke Davisové, jejíž hlavní hrdinkou je sedmiletá Millie Birdová:
Na světě existuje spousta slov, ale to ještě neznamená, že je člověk smí používat. A nejsou na to žádné knížky nebo návody, člověk má prostě nějak vědět sám od sebe, co je povolené a co ne. Millie připadalo, že to vědí úplně všichni kromě ní. Některá slova se říkat můžou a jiná nemůžou a tak to prostě chodí.
Příklady věcí, které se nikdy nikomu říkat nesmí:
Jak jste tlustý/á?
Máte vagínu nebo penis?
Jaký pohřeb si přejete, až umřete?
Na to se Millie zeptala jednou večer maminky, která právě na kolenou drhla dlaždičky v koupelně. Jaký pohřeb by sis přála, mami? Až budeš mrtvá.
Její máma se napřímila, jako by ji někdo vykrákal za vlasy, a Millie couvla.
Dneska ve škole prasknul balonek a George se rozbrečel a Claire se rozesmála, ale úplně všechny to překvapilo a já bych chtěla mít na pohřbu taky takové překvapení, ze kterého se lidem rozbuší srdce, takže si pak uvědomí, že jejich srdce ještě pořád tlučou, a tak chci jeden taky pro tebe a jeden pro taťku, a abys je každý v jinou chvíli propíchla, vychrlila ze sebe holčička. Souhlasíš? zkusila to, když maminka neodpovídala.
Běž do svého pokoje, nařídila jí máma po chvíli.
Millie poslechla.[…]
Pak za ní do pokojíku přišel tatínek. Proč, tati? chtěla vědět.
Taťka ji zvedl a posadil si ji na klín, jako to dělával, když byla úplně nejmenší, co si samu sebe pamatuje.
Je to prostě takové pravidlo, vysvětlil. O těchhle věcech se nemluví.
Jo, ale kdo to určil?
Bůh? pokrčil táta rameny.
Ale Bůh přece lidi zabíjí v jednom kuse. Mamka to říkala.
Tak to možná rozhodl někdo jiný. Ten samý pán, který vymyslel, že nesmíme ukazovat na jiné a pošklebovat se jim nebo přijít na poštu bez kaťat. Nějaký chlápek neznámo kde prostě určuje pravidla, kterými se všichni musíme řídit, rozumíš?
Já ho nemám ráda.
Tatínek se zasmál. To nikdo z nás.
Napsat komentář