Před Heydrichem, za Heydrichem, nikdo nesmí stát…

Růst i otevření koncentračního tábora na Karlově náměstí komentovalo a fotilo na Twitteru hodně lidí, takže nemohl uniknout mé pozornosti. Překvapilo mě, že se můj malý nadšenec do války a válečné techniky nechtěl jít podívat na rekonstrukci operace Anthropoid, já ale víkend využila k učení a omrknout koncentrák jsme se tedy vypravili až minulý víkend, doufajíce, že hlavní nátřesk zvědavců už opadl – na Twitteru dokumentované obrovské fronty mě totiž dost odrazovaly.

Zdálky všechno vypadalo dobře – žádná fronta, pár lidí dokonce vycházelo ven, skvělé (aneb opět se na mně projevilo čtení Twitteru a fórek „Opravdu je ten koncentrák jenom výstava? Dovnitř se čeká dlouhá fronta, ale ještě jsem neviděl nikoho vycházet!“). Prošli jsme tedy bránou s nápisem Arbeit macht frei – řeknu vám, nic moc pocit, i když člověk ví, že je to jenom replika – a já se ve svém dobrém vychování hned hrnula k okénku zaplatit vstupné, ač mi už doma Honza sdělil, že je expozice zdarma. Dredař v budce nám sdělil, že vstupné se platí až na konci, a tak jsme se vydali mezi ostnatými dráty dál.

Jakmile se ulička stočila, začínala za jejím rohem asi 15 metrů dlouhá fronta ke dveřím do prvního baráku. Hm, tak přece jen jsme se tomu nevyhnuli, pomyslela jsem si, a když jsem po chvíli zjistila, jak příšerně pomalu fronta postupuje, pochopila jsem taky, proč jsme viděli ze vchodu vycházet lidi – vzdali to čekání. Já a Honza jsme se ale hned tak odradit nenechali, přece jen, když už jsem se odtrhla od učení… a navíc mě to vážně zajímalo.

Teprve v okamžiku, kdy jsme byli na dosah od dveří do prvního baráku a přečetli si nápis na jeho zdi, pochopila jsem, že nejde o repliku koncentračního tábora. O výstavě jsem si totiž předem nic nezjišťovala, žila jsem z informací polapaných online a fotky většinou dokumentovaly vnějšek expozice, proto jsem tak nějak očekávala, že uvnitř uvidím repliky třípatrových paland, eklhaftních záchodků a případně nějaké osobní věci vězňů, tak jako už jsem je viděla v Terezíně, Osvětimi a Březince. Chyba lávky, expozice Paměť národa je o osudech českých hrdinů. Vnitřky baráků, ale i uličky mezi nimi jsou ověšeny velkými cedulemi s fotkami lidí a popisy, co je a jejich příbuzné za války potkalo. Do toho byl v prvním baráku ještě puštěn zvukový záznam pamětníků, vyprávějících o tehdejších událostech.

Fascinující a opravdu působivé. Některé popsané osudy lidí mi skoro vháněly slzy do očí, obdivovala jsem, co vše byli schopni riskovat. Ale…

Fronta na začátku nás provázela kompletně celou expozicí. Lidé pomalu postupovali, jak si četli mnohdy poměrně obsáhlé texty, tlačili se, mezi tím občas pobíhaly malé děti, které sem rodiče vzali zřejmě také s představou, že jde o trochu jiné muzeum. Mačkanice, vydýchaný vzduch a neustálé otírání se těla o tělo asi celkem dobře ukazuje, jak to v takovém koncentráku opravdu vypadalo – ale na to, aby si byl člověk v téhle atmosféře schopen důkladně přečíst několik desítek textů, to opravdu není. A přitom si to ty popisy, a hlavně lidé, o nichž bylo psáno, rozhodně zasloužili. Nehledě na to, že byl člověk rád, že už všechno přečetl a může uvolnit prostor dalším, a pro to, aby chvíli postál a poslechl si reprodukované vyprávění, zkrátka nebyl prostor. Chodbičky mezi baráky jsou asi metr široké, takže si jeden text mohou číst maximálně dva lidé najednou, kvůli čemuž vznikaly zácpy a prostoje, a asi tak v půlce druhého baráku se navíc okolo čtoucích začali tlačit ti, které to už přestalo bavit.

A to je největší průser té výstavy. Ve druhém baráku už bylo volněji a mezi druhým a třetím a ve třetím už bylo čtoucích nejméně, zatímco obrovsky narostl počet těch, co se kolem nich drali k východu. Můj odhad je, že tak 50 % lidí, co výstavu navštívili s námi, v polovině odpadla, dalších 25 % lidí odpadlo kdesi mezi cedulemi o boji parašutistů ukrytých v kostele a třetí barák si přečetlo už opravdu jen minimum lidí. Možná že se někteří uprchlíci aspoň podívali na video na konci, na které jsme se naopak my s Honzou po pečlivém prostudování všech textů vybodli, protože mě už i přes to, že jsem si s sebou naštěstí vzala brýle, příšerně pálily oči.

Těsně před východem je ještě umístěná série fotografií z ničení Lidic, a právě u nich jsem od jednoho k východu spěchajícího páru zaslechla: „Počkéj, já se tady eště kouknu na fotky, jó?“ Přesně tahle věta podle mě naprosto definuje naši dobu. Dobu grafickou, vizuální, všichni jsou celí hrr do infografik, fotek, videí, prostě veškerého obrazového materiálu, a číst text delší než tři věty je nebaví. Když takhle jedna slečinka s Vuittonkou na tlapce stála v úzké uličce za mnou a koulela očima, že si to čtu a ona už by radši šla domů, měla jsem chuť ji proplesknout a postavit zpátky před ty popisky – čti, babo. Uznávám, že i na mě bylo těch textů příliš (strávili jsme tam tři hodiny!), ale jejich zajímavost, a zároveň i jakási úcta k hrdinství těch, kterým jsou věnované, mi nedovolila je nedočíst. Ale dnešní generace by byla nejradši, kdyby jí všechny informace byly přineseny až pod nos na zlatém tácu, ideálně aby byly jednoduše pochopitelné, hodně barevné a plné počítačových triků, výbuchů a tryskající krve. Jako hollywoodský thriller by se to možná ujalo, ale v téhle formě mi připadá, že expozice Čechy moc nenadchla. Minimálně ne ty, kteří tam byli s námi v sobotu odpoledne.

Přece jen mne ale trochu uklidnila velká průhledná kasička u východu, určená na ono „dobrovolné vstupné“. Byla totiž plná nejen kovových mincí, ale i stovek a dvoustovek. Doufám, že aspoň ta slečna s Vuittonkou, co na mě koulela očima, tam jednu z nich vhodila – třeba ze studu, že celou tu nepochybně pracně vytvořenou expozici nedočetla.