Když jsem byla malá a naši mě tahali do Národního divadla na opery a balety, měla jsem obojí ráda, operám jsem sice nerozuměla a zpravidla jsem, pokud mi maminka/babička/dědeček nečetli program nebo nehlásili, co se děje, neměla potuchy, o čem to je. Ale byl tam obrovský sbor, v pozadí třeba tančil baletní soubor, scéna byla pestře udělaná a prostě bylo na co koukat. Operní zpěv mě nikdy moc neuchvátil, ale jsem schopna ho přežít.
Předplatné v Národním jsme zrušili poté, co jsme absolvovali několik představení se scénou tehdejšího ředitele Daniela Dvořáka. Nejvíc mi utkvěla v paměti Prodaná nevěsta, na kterou jsem tehdy i psala recenzi do školního časopisu. Na jevišti se celou dobu pohybovala velká dřevěná bedna na kolečkách, kolem pobíhal sbor ve starých skautských uniformách a mával březovými větvemi, a po každé árii přestěhoval bednu jinam.
Před rokem a něco jsem zde na blogu psala o tom, že jsme byli na Rusalce ve Státní opeře a že se nám moc líbila.
Včerejší Othello mě docela zchladil. Scéna se skládala z nasvíceného plátna a nakloněné roviny, na níž bylo poházeno několik šutrů, jejichž poloha se v průběhu představení měnila. Kostýmy vcelku obyčejné a pěvecké výkony taky nijak oslňující. Víceméně všechen děj se odehrával tak, že se na scéně pohybovali dva sólisté, jeden netrpělivě přecházel a zpíval, druhý seděl na šutru, a pak se prohodili. Občas ještě brali do rukou malé šutříky a házeli je na plátno nebo na zem. Největší akce nastala, když se začali vzájemně zkopávat ze schůdku, který nakloněná rovina tvořila. Prostě nebylo na co koukat, člověk by na tohle představení vůbec nemusel chodit, mohl by si jen pustit zvukový záznam doma z cédéčka.
Kam půjdeme do divadla příště, to tedy nevím…
Napsat komentář