Poslední dobou jsem se skoro nebývale rozepsala, jak všichni vidíte tady na blogu (a možná mě za to i proklínáte). Jedna z příčin je to krásné babí léto, co je momentálně za okny a mně nelogicky připadá hrozně inspirativní, dalším faktorem je to, že se poslední dobou mám vážně hrozně fajn, ale hlavním původcem je určitě pan Stieg Larsson, dej mu pánbůh věčnou slávu (no, vlastně už asi dal, tak nic). Posledních pár let jsem tak nějak nestíhala číst to, co jsem chtěla, takže se teď pokouším to dohánět a zase se mi vrací stará diagnóza, že čtu-li chytlavou knížku, mám chuť něco spáchat sama :)
Z Mužů, kteří nenávidí ženy se stal poslední dobou fenomén – tedy nemyslím fenomén jako z Twilightu nebo HP, samozřejmě, spíš fenomén mezi tou vzdělanější vrstvou – a já se dlouho chystala si trilogii Milénium přečíst. Teď mám za sebou první díl a musím říct, že to bylo fakt dobré. Celé rozplétání záhady a pátrání popsané jako kdyby to bylo opravdu ze života, četlo se to skoro samo. Sice mi závěrečné vysvětlení a rozuzlení připadalo skoro až moc brutální, násilné a drastické, ale víceméně to odpovídá jakési všeobecné představě o Skandinávii – drsná severská země a tyhlety řeči. No, asi to bude pravda, když ji tak popisují i tyto knihy – a pokračování Dívka, která si hrála s ohněm asi podle prvních několika stran, které mám zatím za sebou, nebude o moc mírumilovnější.
Už se těším, až si knihu přečte i Honza a pak se podíváme na film. Jsem na něj celkem zvědavá, hlavně proto, že momentálně opravdu nechápu, jak mohli 530 stran knihy, odehrávajících se během celého kalendářního roku, narvat do dvouhodinového filmu.
Každopádně, kdo nečetl, tomu doporučuji, vážně se mi to líbilo, i když nejsem zvlášť z toho závěru až tak nadšená, jako někteří jiní.
Napsat komentář