Tento týden jsem měla spoustu různých schůzek po městě, takže jsem taky strávila spoustu času v MHD. A hned několikrát se mi málem povedlo přejet, protože jsem se začetla. Četla jsem totiž zrovna Playground od Larse Keplera a navzdory všem negativním recenzím se mi to opravdu líbilo.
Od Larse Keplera (nebo tedy těch manželů, co pod tímhle jménem píší, ale rozumíme si, že?) jsem dříve už četla Hypnotizéra a jak miluju Nesbøho a Larssona, Kepler mě tak nějak neuchvátil. Už přesně nevím, co mi na Hypnotizérovi nesedělo, ale prostě jsem se radši vrátila zpátky k osvědčenému Nesbømu.
Proto když jsem zahlédla, že vychází nová Keplerova (Keplerovic?! :D) kniha, že se týká života po životě a že ji všichni obvyklí milovníci Keplera dost zatracují (na Goodreads má dokonce průměrné hodnocení jen 2.96), zbystřila jsem a připsala si ji na seznam. Bývalá vojanda Jasmin je při misi v Kosovu postřelena a zastaví se jí srdce. Když jí doktoři zachrání život a ona se probere, vykládá všem o čínském městě, do něhož se dostala, a kde lidi třídí na ty, kteří mají ještě šanci se vrátit do pozemského života, a „beznadějné případy“ rovnou nakládají na lodě a vezou vstříc smrti.
A to je to hlavní, co mě na knížce nejvíc zaujalo a bavilo. Před nějakými patnácti (?) lety jsem si totiž prodělala jednu takovou pěknou nemoc, během níž si doktoři nebyli jistí, jestli to přežiju. Když jsem se probudila, popisovala jsem velmi reálný zážitek (nebo sen, nebo halucinaci způsobenou léky, jak si přejete), který se mi zdál, když jsem byla mimo. Díky tomu moc dobře vím, jak si pak spousta lidí klepe na čelíčko, kouká na vás, jako že vám šplouchá na maják, a má dojem, že by vám měli navléct svěrací kazajku a štandopede vás odvézt do Bohnic. Takže jsem s hlavní hrdinkou v tomhle ohledu vcelku souzněla. A zároveň jsem si říkala, Sakra Keplere, to je ale dobrej nápad, proč to kruci nenapadlo mě?!
Zážitky z blízkosti smrti jsem pak v průběhu gymplu poměrně intenzivně zkoumala, hltala jsem knihy Raymonda Moodyho na toto téma a dokonce jsem ho v maturitním ročníku i zpracovala do seminárky ze společenských věd a mluvila o tom před třídou.
Smrt je prostě pro lidi hrozně zajímavé, fascinující téma a každý bychom rádi věděli, co se s námi stane, až umřeme. Kepler(ovi?) tohohle tématu využil(i?) podle mě výborně a vymysleli si vlastní v knize krásně popsaný posmrtný svět. Jo, možná tam bylo až zbytečně moc krve. Ale rozhodně jsem byla od začátku do konce napjatá, jak to skončí a místy mi běhal mráz po zádech.
Prostě a jednoduše, za mě dobrý, 5 z 5.
A prosimvás, jestli se někdy proberete v čínském přístavu, nechte se zvážit a pak vyžadujte doprovod ke kabotážnímu terminálu, jasný?
Napsat komentář