„Doprovodným jevem svobody a demokracie se staly knižní cetky, memoáry náctiletých fotbalistů s kýblem gelu na hlavě, kuchařky socpopových zpěváků a opotřebovaných hvězdiček, které by na svém knižním škváru rády vydělaly nějakou škváru navíc. O poznání hůř jde na odbyt kvalitní literatura krásná a odborná, která s TV celebritami svádí nerovný souboj. Ale musí to tak být, že ze skutečných hodnot světská sláva zpravidla neplyne.(…)Každý příčetný autor si zpočátku musí položit otázku, jestli má cenu ještě něco psát. Zpravidla už ví, že hodnotného čtení, které přetrvá roky a zůstane stále živé a podnětné, je pomálu. I když knížek pořád vycházejí hromady. Psaní je důležité pro autora a jeho nejbližší okolí, méně už pro veřejnost. Literatura je možná příliš upovídaná na to, aby v nás zanechala hlubší stopu. Myšlenka naředěná na desítkách stran nás pomalu uondá, až si nakonec pamatujeme jen drobky a motivy vytržené z kontextu. Naštěstí pro čtenářstvo je psaní knih pořád ještě docela náročná a zdlouhavá práce, která všechny málo vytrvalé a málo duševně nemocné spisovatele dřív nebo později unaví. Dnes už sice nemusíte psát seříznutým brkem ani datlovat do psacího stroje, ale jinak se pracovní proces za posledních tisíc let moc nezměnil; stále je to úmorná činnost, která vyžaduje pevné odhodlání a železnou prdel.“(Martin Pecina: Knihy a typografie, str. 10-11)
Na tuhle knihu jsem narazila vlastně omylem, když jsem si jednou googlila e-knihy a nějaké české zdroje k nim. Zaujala mě informace, že i tahle kniha se jim věnuje, a tak jsem ji celkem bezmyšlenkovitě přidala do svého e-košíku. A teď jsem neskutečně ráda, že jsem to udělala, protože ten člověk je podle mě jednoduše geniální. Jsem sice zatím jen v půlce knihy (momentálně v pasáži, kde popisuje náležitosti knižní typografie, které jsem už většinou znala a co jsem neznala, to jsem si nedávno přečetla v Jak se dělá kniha Vladimíra Pistoria, ale i tak si to od Peciny čtu znovu, protože prostě zbožňuju jeho styl) a zběhlý typograf Pecina e-knihy téměř zatracuje a neustále na ně nadává, ale už jsem dlouho nenarazila na nebeletristickou knihu, která by mě takhle chytila. Skoro každá věta, i když se ze začátku jeví jako banální vycpávková vata, je vlastně hlubší a pravdivá, stačí se nad ní trochu zamyslet. Ještě jsem tu knížku nedočetla – a už mám chuť si ji přečíst znovu. A to se mi teda snad ještě nikdy nestalo :)
Napsat komentář