Jak být ženou

O knížce Caitlin Moranové Jak být ženou jsem slyšela nadšené recenze a ani ukázka, kterou jsem kdesi potkala, nezněla špatně, takže jsem si knihu přála k Vánocům. K její četbě jsem se prokousala ale až nedávno (klasicky), a k napsání postu ještě o několik týdnů později.
Caitlin Moranová je feministka, a to dost militantní feministka. A je to taky ženská, která má evidentně dost velké sebevědomí – a je fakt trhlá. Často se ocitám v situacích, kdy se mě někdo ptá (obvykle kolegové v práci) větou, z níž mi naskakují pupínky: „A co si o tom myslíte vy ženské?“ Zásadně na tento dotaz odpovídám, že jsem divná ženská a že tím pádem nehodlám hovořit za celou ženskou populaci. Ovšem odteď, až si zase někdy budu připadat divná ženská, nebo prostě divný/nenormální člověk, vzpomenu si na Caitlin Moranovou. Myslím, že oproti ní jsem naprosto obyčejný a zcela průměrný tvor. Tahle žena je totiž fakt kardinálně pošahaná. Pokud si ji vygooglíte, uvidíte, že vypadá, jako kdyby po hlavě spadla do kyblíku se savem, aby ji na poslední chvíli někdo zachytil a vytáhl – takže má odbarvenou jenom část vrchních vlasů. Uvidíte taky, že nosí extra tlusté oční linky. A že na většině fotek se ksichtí a má otevřenou pusu.  A poté, co přečtete její knihu, která mezi feministickými řečmi vypráví o jejím životě, začnete docela chápat, že je tak pošahaná. Já prožít to co ona, asi bych už byla dávno někde hospitalizována.

Britská média se o knize Jak být ženou vyjadřují jako o manifestu moderní ženy. Já sama jsem tak trochu odpůrce slova manifest, protože jsem se zatím snad nesetkala s manifestem, který by se měl teoreticky vztahovat i na mě a já s ním přitom souhlasila (ano, dívám se na tebe, Piotre Czerski). Ano, sice se svým způsobem cítím být moderní ženou, ovšem nechci být moderní ženou, jak ji definuje praštěná Caitlin Moranová. Ačkoliv musím uznat, že některé její postřehy nejsou špatné, styl, jakým je knížka napsaná, mi připadal trochu maniodepresivní. Většina kapitol má v názvu jakýsi, patrně zoufalý, výkřik (Začala jsem krvácet!, Jsem chlupatá! Potřebuju podprsenku! apod.), Moranová používá, tedy spíš nadužívá, kapitálky, takže jsem měla mnohdy dojem, že na mě knížka řve, a to všechno prokládá vulgaritami různého typu. Tímhle způsobem začíná už u popisu svého dospívání a píše o tom, jak ji ve 13 letech šikanovali, pokračuje o tom, jak se musela starat o svých mnoho sourozenců, jak v šestnácti fetovala, chlastala a hulila, co jí pod ruku přišlo, a do toho vsouvá historky o tom, že musela nosit spodní prádlo zděděné po matce.  Zároveň se ale pyšně chlubí svou kariérou, tím, jak už v mládí moderovala pořady v televizi a jak psala oblíbené sloupky. načež popisuje svůj příšerný třídenní porod a vše zakončuje popisem toho, jak absolovovala potrat. Ze všeho, co v životě zatím stihla prožít, pak vyvozuje jakési závěry, které tvoří onen manifest.

Svým způsobem se mi zdálo, že ten proklamovaný manifest je spíš zástěrka. Že jde vlastně o takovou sebeterapii. Vážně bych totiž nechtěla prožít ani zlomek toho, co v životě prožila Moranová, a tak trochu ji obdivuju, že to zvládla, ale připadá mi, že tu knihu napsala právě z důvodu, že se s tím vším potřebovala srovnat. Místo aby kontaktovala nějakého dobrého psychologa a na několika sezeních se mu vypovídala, rozhodla se, že na tom taky něco vydělá, sedla k počítači a naťukala (nebo podle tónu místy spíš vztekle nabušila) 315 stránek, do kterých vecpala všechna traumata svého života. Tenhle prazvláštní business model jí ale evidentně vyšel – z jejího pseudomanifestu je mezinárodní bestseller.

O ambivalenci téhle knížky hezky vypovídají i recenze na Goodreads, kde lidé knihu buď naprosto sepsují, nebo vychvalují do nebes – nic mezi tím. Já dlouho váhala, kolik jí dám hvězdiček. Nakonec jsem se rozhodla pro zlatou střední cestu. Knížka mě místy pobavila, místy mi příšerně lezla na nervy, ale vlastně jsem si díky ní uvědomila, že si fakt nemám na co stěžovat a že je můj život vlastně docela fajn. Že můžu být ráda, že se mi vyhnula šikana, že můžu být ráda, že nejsem ze sedmi nebo kolika sourozenců, že můžu být ráda, že na tom má rodina nikdy nebyla tak špatně, abych musela nosit seprané bombarďáky po matce… a vlastně i že jsem ráda, že nejsem v situaci, že bych ve škole musela poslouchat, že celý národ četl v matčině knize o tom, jak se matka s otcem těsně po mém narození domlouvali, jak budou říkat mé vagině, protože říkat jí „kunda“ jim pro tak malé dítě přišlo moc tvrdé.

Na závěr si dovolím jeden citát, str. 66. Jste-li konzervativní a tato ukázka vás pohorší, radši tu knížku ani nečtěte. Fakt.

… Třeba já osobně mám kundu. Občas „frndu“ nebo „pičku“, ale většinou je to moje kunda. Kunda je vhodné, staré, historické, silné slovo. Baví mě, že můj únikový východ je zároveň jednou z nejpádnějších vulgarit. Jo. Tak mocná kunda je! Když řeknu, co že to tam dole mám, postarší dámy a duchovní omdlívají. Líbí se mi, jak jsou všichni šokovaní, když se řekne „kunda“. Je to jako mít v kalhotkách jadernou bombu nebo rozzuřeného tygra nebo bouchačku. …