Ego, Alter Ego a příliš velké ego

Já a kurzy francouzštiny v Institutu na sebe máme prostě smůlu. Minulý semestr jsem chtěla chodit na kurz B1.3, do kterého jsem měla patřit, ovšem vzhledem k tomu, že SNM je obor počítající s pracujícími studenty, máme školu vždycky narvanou do pondělí a úterý – a kurzy v Institutu jsou vždy buď po+st, nebo út+čt, dřívější kurz od půl páté, pozdější od půl sedmé. A zápisy v Institutu jsou taky často dřív, než student Univerzity Karlovy vůbec tuší, jaký bude mít rozvrh. Nakonec jsem si tedy minulý semestr vybrala pozdější pondělní a středeční kurz francouzštiny, načež jsem se na zápisu v Institutu dozvěděla, že mám smůlu, jsem v tom kurzu sama a tím pádem ho neotevřou. Nechtělo se mi ale s francouzštinou už zase přestat – stačilo, že jsem ji dost zanedbala po maturitě a kvůli tomu spadla o několik úrovní níž – a tak jsem se aspoň zapsala na přípravný kurz na DELF B1, s tím, že ho dělat nebudu, jen tam budu chodit, abych si udržovala francouzštinu. Sice mě trochu rozladilo, že je ten kurz ve středu od osmi ráno, což je čas, kdy obvykle nefunguju, ale co bych holt pro fráninu neudělala. Nakonec jsem si řekla, že když už se pachtím s kurzem a dělám všelijaká cvičení, která v testu pak jsou, a vstávám každou středu v půl sedmé ráno, zkusím tedy ten diplom taky získat, ať je nějaká sranda.

Přibližně v půlce ledna mi pak přišlo mailem oznámení, ať se nezapomenu zapsat do jarních kurzů v Institutu, a já začala mírně panikařit, protože jsem samozřejmě ještě netušila, jaký budu mít v novém semestru rozvrh. A tak jsem začala hledat v SISu, načež jsem svým dotazem vyděsila našeho chudáka tajemníka, který právě rozvrhy připravoval a myslel si, že ještě nejsou pro studenty viditelné. Zjišťovala jsem totiž, jestli si můžu nechat jeden z povinných předmětů až na příští rok a chodit místo něj letos na francouzštinu. Bylo mi to povoleno, takže jsem se zaradovala, kurz francouzštiny jsem měla vybraný (opět pondělní pozdější) a po návratu z Berlína jsem klusala do Institutu nechat se zapsat.

Slečna u zápisu: „A na jakou úroveň se chcete zapsat?“
Já: „Na B2.1.“
Slečna: „A předtím jste chodila na kterou úroveň?“
Já: „Teď jsem chodila na přípravný kurz na DELF B1.“
„Aha, a získala jste ho?“
„Ehm, píše se až za týden, ne, nezískala.“
„Ahá, ale tak to já vás budu muset poslat ke komisi na přezkoušení, jestli vás tam můžu napsat…“
Poněkud jsem vyvalila oči, protože jsem do Institutu běžela před schůzí v práci a očekávala jsem, že prostě přijdu, zapíšu se, zaplatím a poletím do práce. Svou situaci jsem vysvětlila slečně, načež ona trvala na svém, že mě do kurzu bez přezkoušení nemůže zapsat, že bych v B2.1 nemusela stíhat. Teprve když jsem ji úpěnlivě, málem na kolenou prosila, aby mě tam zapsat nechala i bez přezkoušení, že se ten jazyk fakt chci učit, že jsem z něj i maturovala a tudíž jsem nejspíš látku, která se bude probírat, už kdysi uměla a jen ji potřebuju připomenout, a že pokud opravdu nebudu stíhat, doučím se to sama doma, uvolila se, že mě tam tedy zapíše. A přisunula mi pod nos seznam kurzů, kde ten, který jsem si vybrala, byl přeškrtnutý.
„Ten pondělní pozdější kurz je už zase zrušený?!“ vyjekla jsem našňupnutě, na což slečna odpověděla:
„Ale né, ten už je dávno plný.“
No ano, zápisy do kurzů běžely už ve čtvrtek a pátek, kdy jsem byla v Berlíně, takže se kurz naplnil. Chvíli jsem uvažovala, jestli se na to tedy vykašlat, nakonec jsem ale usoudila, že když už jsem slečnu ukecala, aby mě do kurzu zapsala, a vyplnila jsem přihlášku, holt si dám kurz páteční. Původně jsem do něj hodně nechtěla jít, protože na rozdíl od ostatních kurzů, které jsou 2 x 1,5 hodiny týdně, páteční kurz je 1 x 3 hodiny týdně, což mi připadá na pátek ráno jako docela zabijácká dávka.

Výsledkem tedy je, že jsem tajemníka obtěžovala zbytečně, ve škole mám zapsané všechny povinné předměty a ještě ke všemu jsem si zapsala i filďáckou francouzštinu, která mi pěkně sedla do rozvrhu, takže mám vlastně v úterý 1,5 hodiny a v pátek 3 hodiny francouzštiny, načež jsem se tenhle týden, tedy první týden, kdy jsem tenhle rozvrh uvedla do praxe, přistihla, že už sem tam i uvažuju francouzsky a říkám si, že by ten Erasmus ve Francii nemusel být zas tak blbý nápad.

Když už ale hovořím o pátku, musím říct, že tenhle pátek byl takový… mírně řečeno zvláštní. Vzhledem k tomu, že v noci vypadalo rozložení sil v naší posteli přibližně tak jako na náčrtku vedle, tedy mou část lože zpola zabírala kočka (a zabírala také samozřejmě mou deku) a já se pokoušela ji obtékat a přitom jsem na dvou stranách padala z postele, a posléze, když jsem se jí aspoň pokusila sebrat deku, se milá kočka odebrala skákat na kliku a dožadovat se vypuštění na balkon a za pár minut opět vpuštění dovnitř do tepla, nebyla jsem v sedm ráno úplně v ideální kondici. Pohrávala jsem si s myšlenkou na francouzštinu nejít, ale nakonec jsem se přemluvila a vyrazila, dokonce o půl hodiny dříve, abych se ještě zastavila v Luxoru pro učebnici, Alter Ego 4, kterou budeme na kurzu potřebovat. O to naštvanější jsem byla, když jsem do knihkupectví dorazila a našla tam v polici asi tři výtisky Alter Ego 1, čtyři výtisky Alter Ego 2, dva výtisky Alter Ego 3 a tři výtisky Alter Ego 5. Alter Ego 4 ani jednou. Doploužila jsem se tedy do Institutu, kde jsem byla asi jako třetí. Posadila jsem se, pila kafe a pozorovala, jak se trousí moji spolužáci, všichni se vesele zdraví a povídají si, protože se už dávno znají… a všichni si sedají co nejdál ode mě. Při příchodu lektora to v učebně, kde jsou židle uspořádané do U, vypadalo tak, že na dvou stranách onoho U byla hlava na hlavě, pak tři místa volná, já, a další dvě volná místa. Lektor je sice hrozně ošklivý Francouz, ale jeho výuka připomíná skeče Gada Elmaleha (jen v pomalejší francouzštině :D), neustále hází nějaké fóry a dělá grimasy, takže nakonec hodina nebyla takovou katastrofou, jaké jsem se obávala. Překvapilo mě, že většinu osazenstva tvoří ženy 30+, které mají mezinárodní manžely. Jedna z těchto žen se pak o přestávce zvedla z místa a šla se bavit s dámou, která seděla blíž ke mně.
„Co že ses k nám vrátila? Tys minulý semestr chodila na konverzaci, ne?“
„Ale jo, chodila, ale zjistila jsem, že mi ty časy pořád nejdou, nedokážu odlišit passé composé a imparfait, tak jsem se vrátila zpátky do obecné francouzštiny, abych si to připomněla.“
„Aha, tak to jo… ale pokračuje nás hodně…,“ ztišila trochu hlas, „Hlavně mě ale překvapilo, že nám sem dali i cizí lidi, já doufala, že to budeme jenom my…“ a hodila po mně pohrdavý pohled.
Tak nevím, jestli si dámy, když mají za manžela cizince, myslí, že jsou nějak privilegované a budou jim v Institutu otvírat vlastní kurzy, nebo co to má ksakru být :D Každopádně už se moc těším na práci ve dvojicích, to bude teprve sranda :D

Po kurzu jsem ještě seběhla dolů do knihkupectví v Institutu, abych si konečně koupila onu učebnici, ale i tam v regálu čtvrtý díl chyběl. Prodavačka stála opodál a krafala s nějakou další slečnou, a na můj dotaz, zda ještě Alter Ego 4 mají, mi odpověděla „Ja sa vám pozriem,“ načež se dál bavila s onou slečnou. Já ale dost spěchala, měla jsem ještě sraz s kamarádkou (a lektor skončil o pět minut později, klasika a typická situace z mého života – kdybych Martině řekla, že se sejdeme až v celou, určitě by nás pustil už o čtvrt hodiny dřív a já pak mrzla na ulici nebo se bezcílně potulovala obchody v okolí, zato když řeknu, že se sejdeme ve 12:45, protože tehdy mi končí kurz, je jisté, že lektor o pět až deset minut přetáhne. A já nesnáším, když chodím pozdě), takže jsem odešla bez učebnice. Odpoledne jsem ještě oběhla NeoPalladium a bux.cz, ale nikde učebnici neměli. Tak kdyby se vám náhodou někomu válelo zbytečné Alter Ego 4 doma, dejte vědět :D