Donjuanská tragédie

Příběh Dona Juana asi všichni alespoň rámcově známe, já se však rozhodla, že si ho před maturitou pro jistotu trochu připomenu, a to divadelním představením ve Stavovském. Ovšem všechny ostatní, kdo by chtěli udělat totéž, důrazně varuji – nedělejte to!

Národní divadlo se snaží většinu klasických děl přiblížit modernímu publiku, a tak jsem se například při Našich furiantech či Davidu a Goliáši doopravdy bavila a doufala, že totéž bude platit i pro Molièrova Dona Juana, zvláště, když jsem věděla, že titulní roli má ztvárnit Miroslav Donutil.
Již úvodní scéna, na níž se vyskytovaly snad pouze omšelé komunistické stožáry veřejného osvětlení, mne maličko vyděsila, a když do toho přišel Milan Stehlík v roli Juanova služebníka Sganarela, „zpívající“ cosi o tom, že není nad tabák, začínala jsem cítit nebezpečí. Poté se na jevišti objevil i samotný Don Juan s nabíleným obličejem a navlečený v příšerně barevných hadrech a černé paruce, jako kdyby vypadl z doby Ludvíka XIV. – zcela nehodícně se k obyčejnému černému obleku Sganarelovu. Dlouhé filosofické dialogy mezi Donem Juanem a jeho slouhou mne poté uvedly do naprosté letargie, z níž mne probral až další výstup.
Magdaléna Borová zde hrála milou a naivní Karličku, oděnou prazvláštně do černých minišatů a holínek, jejího milého Petříka představoval Jan Hájek, mající na sobě pouze velké pleny, v nichž se občas okázale drbal. Asi jsem příliš přízemní osoba, která nepochopila tento umělecký záměr, zkrátka mi to připadalo spíš nevkusné než vtipné.
Záhy se pro mne představení stalo spíš utrpením a čekala jsem na přestávku jako na vysvobození, mám dojem, že jsem snad na chvíli i usnula. Probudila mne až píseň zakončující první jednání – cosi o lásce, zpíváno dvěma herečkami v angličtině (jak jinak, koneckonců, když je to hra napsaná Francouzem a předváděná v českém divadle, že?).
Nevím, co víc bych k tomuto představení řekla, protože o přestávce jsem radši rychle vzala svůj kabát a uháněla z divadla pryč (a starší manželský pár, sdílející s námi naši lóži, se také vyjadřoval dosti nespokojeně, ale se slovy „Když už jsme to zaplatili…“ zůstal). Asi jsem příliš tradiční člověk nebo možná kulturní barbar, nevím, ale nedovedu si představit, komu by se toto představení mohlo líbit. Do dnešního dne jsem utekla pouze z několika málo představení v Národním/Stavovském divadle a naše rodinné abonmá jsme před pár lety zrušili, protože jsme nebyli spokojeni se scénami pana ředitele Dvořáka. Letos jsme předplatné opět obnovili, protože jsme doufali, že když byl „závadný“ ředitel odejit, budou představení opět koukatelná. No, doufám, že Don Juan byl jen hloupý omyl a výjimka potvrzující pravidlo. Uvidíme příště.