Černá díra

„Ono tam kroupí!“ stěžovala jsem si dnes, když jsem vlezla do dveří.
„To už tam dneska padaly i větší,“ ujistil mě děda a já se zamyslela. Ony padaly velké kroupy a já si ani nevšimla? A pak mi to došlo – díky technickému pokroku teď výuka na naší škole probíhá převážně přes promítané prezentace, a ty při vytažených roletách a žaluziích nejdou moc dobře přečíst. A tak vlastně trávím většinu dne v černé díře, v lepším případě tedy pouze v proužkatém pološeru, které vytváří žaluzie. A samozřejmě také v umělém osvětlení – což mi mimochodem, když je venku poměrně pěkně jako dnes, připadá jako docela plýtvání energií, když bychom chtěli myslet ekologicky :) ! Je tedy fakt, že díky permanentně zataženým žaluziím se profesorům nestane, že by studenti čuměli zasněně z okna, ale přece jenom nevím, jak moc je zdravé strávit vlastně většinu dne v takhle utemované třídě. Zvlášť v zimě na mě působilo dost depresivně, když jsem v osm – ještě skoro za tmy – vlezla do školy, strávila půlku výuky ve tmě a pak v pět – opět za tmy – se odebrala domů. Mám dojem, že je to o dost únavnější, než když se učilo normálně s použitím tabule. Nehledě na to – co má člověk dělat, když je hodina nudná a on ani nemůže čumět z okna?! Kreslit si nemůže – na to je moc tma. Hrát piškvorky nemůže – na to je moc tma. A tak ať se profesoři nediví, když o hodinách spíme!