To se takhle vracíte večer domů a u výtahů na chodbě téměř vrazíte do kancelářské židle. Poznáte v ní židli, kterou mívali vaši sousedi v pracovně u počítače, a nelze si nevšimnout, že se jí ulomila dvě kolečka z pěti. Zatímco odemykáte, pomyslíte na chudáka souseda, pod nímž se nejspíš židle rozložila, a doufáte, že si ve svém věku při pádu ze židle chudák nic neudělal.
Vejdete do bytu, přivítáte se s přítelem a ten hned poslušně hlásí:
„Pozdravují tě sousedi. Soused přišel, že potřebuje s něčím pomoct u počítače, tak jestli bych mu neporadil…“
Zarazíte se uprostřed pohybu. Panebože, snad jim tu židli nerozložil on?!
„… tak jsem s ním šel do pracovny, on mi nabídl židli…“
Ježišmarjá. No jasně, že ten ničitel je on.
„… a tak jsem mu pomohl a pak tak povídáme, a najednou RUP!…“
Ach jo. To nás už sousedi k sobě nikdy nepozvou. Ježíš, to je ale ostuda…
„… normálně se pode mnou ta jejich židle rozložila! Počkej, já myslel, že tě pobavím, proč se netváříš vůbec překvapeně?“
Napsat komentář