Mám ráda svůj zrak. Nedávno jsem si díky článku Janiny vzpomněla na zážitek z Neviditelné výstavy před pár lety, kdy jsem zažila snad nejnepříjemnější chvíle mého života. Neviditelná výstava chtěla lidem přiblížit svět nevidomých pomocí několika perfektně zatemněných místností s různým vybavením (byt, ulice, les a podobně), kterými musel člověk projít. Nevím, jak dlouho jsme byli uvnitř, myslím, že pár desítek minut, ačkoliv mi to připadalo jako několik hodin. Celou dobu jsem křečovitě svírala přítelovu ruku, protože mě celá situace strašně stresovala a děsila mě, že ve tmě zůstanu úplně sama, srdce mi tlouklo jako o závod, no prostě byla jsem na pokraji hysterie. Několik následujících měsíců jsem pak myslela na to, jak málo stačí k tomu, aby člověk o zrak přišel, a děsila jsem se toho, aby to nepotkalo i mě.
K dalším úvahám o zraku mě teď přivedla kniha o kočkách, kterou čtu a už jsem ji tu zmiňovala. Po prvních několika kapitolách, které popisovaly, jak se domestikované kočky vlastně vyvinuly (a obsahovaly pasáže o masivním vraždění koček během mnoha různých ér historie) jsem se konečně dostala k něčemu zajímavému. Autor popisuje kočičí smysly, takže jsem se například dozvěděla, že kočky rozeznávají jen modrou a žlutou barvu a všechny ostatní barvy vidí jen v odstínech šedi. Je mi jich skoro líto, abych řekla pravdu :D A také jsem se dozvěděla, že kočičí oči dokážou zaostřit jen od cca 50 cm od sebe a na blízko skoro nevidí. Hrozně zvláštní, představit si, jak tedy takový svět musí z pohledu koček vypadat…
Napsat komentář