Ve snaze o to nás trochu zkulturnit jsem si řekla chlapovi, klasicky nešťastnému až zoufalému, že neví, co mi nadělit pod stromeček, o předplatné do Městských divadel pražských. Drahý se toho chytil jako tonoucí stébla a předplatné pár dní před Vánoci objednal. Dozvěděl se, že ho kontaktuje někdo z obchodního oddělení divadla a že mu kartička předplatitele přijde poštou.
Čekali jsme tedy napjatě, co bude.
Hádáte správně, nebylo nic.
I. byl asi svým způsobem rád, že ho nebudu nutit oblékat si oblek a chodit někam za kultůrou, tak to nechal plavat, načež jsem do něj začala kvůli svému vánočnímu dárku trochu rýpat já.
Napsal tedy do MDP a dozvěděl se, že mu kartičku můžou poslat poštou, nebo si ji můžeme osobně vyzvednout na pokladně. Vyslal mě tedy osobně na pokladnu MDP, aby se to konečně vyřešilo.
Přišla jsem na pokladnu Divadla Rokoko, kterou mám nejvíc po cestě, a předložila dáme v budce doklad o zaplacení.
„Jó, tohle bylo jenom vánoční předplatné, to už neprodáváme.“
„Ale já ho nechci koupit, my už ho koupené máme, jen chci vystavit kartičku.“
„No ale to už máte dávno propadlý, to byla akce do Vánoc.“
„Však my jsme to taky kupovali před Vánoci, jenom nám ta kartička nepřišla, tak bych ji chtěla nechat vystavit.“
„Jako tady?“
„Ano, bylo nám řečeno, že nám bude vystavena na pokladně Městských divadel pražských.“
„Jenomže o tom já nic nevím, o tomhletom. Já jsem tenhle papír nikdy neviděla. To já nevím, co s tím mám dělat. Běžte spíš na hlavní pokladnu Divadla ABC.“
„A mají tam otevřeno?“
„No samozřejmě! Tam bude buď pan vedoucí, nebo taková tmavovlasá paní, oni vám s tím poraděj, já tohle fakt nikdy neviděla a nevím co s tím mám dělat.“
Když se mi povedlo utnout její litanie o tom, že mnou předložené potvrzení o zaplacení v životě neviděla a neví co s ním dělat, prošla jsem Lucernou hlouběji na hlavní pokladnu ABC. Seděla tam tmavovlasá paní a soustředěně na počítači sledovala olympiádu. Mé vyrušení ji evidentně dost nasrštvalo. Vysvětlila jsem jí svůj problém.
„Ale to jste si měli už vyzvednout dávno!“ obořila se na mě.
„V e-mailu jste nám napsali, že se nám někdo ozve a kartička přijde poštou.“
„To je nějaká blbost, my to určitě poštou neposíláme, to se musí osobně nabít tady u nás na pokladně,“ trvala na svém pokladní.
„Určitě to tam bylo napsáno,“ tvrdila jsem já, načež baba chvíli zírala do mnou doneseného papíru (kde to bylo napsáno také).
Zvedla telefon. „Helé, Franto, tajdlety předplatný, to posíláme poštou? … Neposíláme, že jo? No já si to myslela. Já tady mám slečnu, která říká, že jsme to poslat měli. … Tak jo, díky.“ Položila sluchátko. „Tak já vám tu kartičku teda vystavím,“ svolila milostivě.
Zatímco se z reproduktorů počítače stále linulo olympijské fandění a komentář jakéhosi závodu, pokladní se s nerudným výrazem jala vyplňovat nějaké údaje, což provázely otázky typu „Tušíte tak přibližně, na koho by asi to předplatné mohlo být registrované?“ a podobně. Pak mi kartičku předala se slovy: „Chcete se na něco zeptat? Všechny informace jsou stejně na internetu.“ (s podtónem na nic se neptej a sakra už konečně vypadni, ať můžu dál koukat na olympiádu!)
„Na webu máte napsáno, že nám bude program chodit e-mailem s předstihem, abychom si mohli představení zarezervovat dříve.“
„Jo tohle? No tak to určitě ne, to se nestíhá, tohleto.“
„A kdy tedy začínají předprodeje?“
„To najdete na webu, tady to máte, přednostní předprodej pro předplatitele začíná 27. února.“
„A pod jakými údaji se tedy máme na webu přihlašovat, abychom ty lístky zarezervovali?“
„No počkejte, to ne, takhle to nefunguje, ty přednostní předprodeje si musíte objednávat telefonicky nebo osobně!“
Víc jsem snad už ani vědět nechtěla.
Napsat komentář