Už před pár lety, když jsme nechali zabezpečit balkon sítí a začali na něj pouštět kočku, jsem zkoušela googlit, jestli by se do prosklených balkonových dveří nedala vsadit kočičí dvířka. Většina odkazů, které jsem tehdy našla, byly různé diskuze, kde se všichni shodovali na jednom – narušení izolačního dvojskla by nenávratně porušilo jeho izolační vlastnosti, sklo by pak mohlo při změnách teplot praskat, tohle vám žádný rozumný sklenář neudělá a nedovolí, leda že byste si sklo nechali nahradit plexikem.
Brala jsem tedy tuhle možnost jako jednoznačně odepsanou, tudy cesta nevede, a smiřovala se s tím, že je před námi zima, kdy budu zase v noci 6x vstávat, abych zvěř pustila ven-dovnitř-ven-dovnitř-ven-dovnitř.
Pak jsme ale před pár týdny v Hornbachu zabrousili do oddělení potřeb pro zvířata a zkoumali jsme tam právě kočičí dvířka, a já usoudila, že tomu nápadu zkusím dát ještě jednu šanci. Zadala jsem tedy do Googlu dotaz a hned jako první odkaz na mě vyběhl web dvirkaprokocku.cz. Ještě týž den jsem jim napsala mail, ještě týž den mi odepsali, vytvořili kalkulaci podle rozměrů okna, načež jsme se dohodli na zaměření a posléze instalaci.
Líbí se mi, že s kočičími dvířky dostanete návod na instalaci, ale taky návod, jak kočky naučit dvířka používat. Kocour je sice začal očichávat hned, co sklenář odešel, ale nějak se neměl k tomu jimi prolézt. Ištar sice asistovala v průběhu celé instalace a motala se sklenáři pod ruce, pak ale její zájem o nový prvek ve dveřích zcela klesl.
V návodu psali, že většinou pomáhá klapku dvířek zajistit, aby byl průchod volný a kočky si zvykly, že dvířky můžou proudit tam a zpět. Zkusila jsem tedy tenhle trik a čekala, co bude.
Kočky užasly. Jé, tys nám pořídila otevřené okénko! Seděly za dvířky, čichaly studený vzduch proudící dírou dovnitř, a kochaly se. Když ale Ištar zatoužila jít ven, postavila se k normálním dveřím, toužebně hleděla na kliku a řvala na mě, ať jí koukám otevřít.
V návodu taky píší, že člověk nemá kočky nutit dvířky projít, nemá je dvířky protlačit, aby jim názorně předvedl jejich funkci, protože kočky by z toho pak mohly mít trauma a dvířek se bát.
Když ale sedíte u stolu, pokoušíte se pracovat a za zády vám řve kočka, že chce ven, uchýlíte se i k ne úplně doporučeným metodám. Vzala jsem tedy Ištaru a procpala ji dírou ven. Kočka spokojeně obešla balkon, poseděla si na škrabadle… a za chvíli začala mňoukat u dveří a skákat na kliku, že jí mám otevřít.
V tu chvíli už jsem trochu ztrácela víru v proklamovanou inteligenci koček, Ištar nakonec ale na několikáté zavolání usoudila, že tedy milostivě dvířky proleze.
Vzhledem k tomu, že dvířka míří přesně na mé nohy, když sedím u pracovního stolu, v tu chvíli už jsem měla z nohou spíš rampouchy, a tak jsem se rozhodla, že další pokusy odložím na neurčito, a dvířka jsem zavřela.
V tu chvíli přišel kocour a sedl si vedle nich. Hleděl skrz plastovou výplň ven a co chvíli dvířka důkladně očichal. Pak se opatrně pokoušel do nich strkat packy, ale myšlenka, že by měl dvířka otevřít čumákem, se mu evidentně příčila, a tak vždycky zase vycouval.
Po hodině a půl sledování jeho utrpení mi ruply nervy a udělala jsem znovu to, co bych dle návodu neměla – procpala jsem ho ven. Když se za ním záklopka zacvakla, Sam zůstal šokovaně stát a zíral na dvířka za sebou. Pak vrhl šokovaný pohled přes sklo na mě. Jak jsi mi to mohla udělat?! Tys mě tu zavřela! Ty jsi mě normálně vyhodila z tepla domova! Chvíli zkoušel stát za dveřmi a nešťastně na mě koukat, ale když jsem ho ignorovala, smířil se se svou rolí zapuzeného, vyvrženého koťátka, zalezl si do škrabadla a vypadal, že se připravuje na krutou smrt vyhladověním a zimou.
Nechala jsem ho tam asi půl hodiny. Ištar mezitím dvířka párkrát zkoumala, ale vypadalo to, že když je záklopka dole, považuje je za zavřené a tudíž neprůchodné. To už se ale blížil čas, kdy mě měl I. vyzvednout, že zajedeme nakoupit. A já nevěděla, jestli mám jen tak odjet a nechat kočky svému osudu (i když jen na hodinku), nebo mám vzít kocoura domů a dvířka zamknout.
Nakonec jsem se rozhodla kocoura vyzkoušet a a zem před dvířka vysypala jejich oblíbené mňamky. Ištar je hned začala luxovat a kocour, když to skrz sklo viděl, se přiřítil ke dvířkům s manickým výrazem v očích. Chvíli zoufale kroužil okolo dvířek, zkoušel do nich zase strkat packy, a s vytřeštěnýma očima pozoroval, jak Ištar žere jeho oblíbené dobroty. Nakonec bylo vidět, jak si řekl ale kašlu na to! a prostě dvířky proskočil skrz.
To už přišel z práce I. a šel si ten nový výdobytek prohlédnout. Když vyšel na lodžii, aby si dvířka prohlédl i zvenčí, Ištar mu proběhla dveřmi ven.
„Mám ji vzít domů a ta dvířka zamknout?“ váhala jsem.
„Víš co? Jen ji nech,“ prohlásil I., „za hodinku jsme zpátky, tak uvidíme, jak se s tím popasuje. Jestli nás bude vítat u dveří, tak dobrý.“
A tak jsme odjeli na nákup a čekali, co bude při našem návratu.
A když jsme odemkli dveře od bytu, kočka na nás čekala v předsíni :)
Od té doby sice ještě párkrát zkusila řvát u dveří, ale když jsme ji okázale ignorovali, prošla dvířky sama. A Sam, ten se s dvířky sžil během následujícího dne. Vymyslel si sice vlastní způsob otevírání, kdy si dvířka nejdřív packou pootevře a teprve pak do nich strká hlavu (nevím, proč se mu tak strašně příčí do klapky prostě strčit hlavou a proběhnout), ale už taky volně chodí tam i zpět. Ani fakt, že když to sám vyzkoušel asi podruhé, Ištar na něj čekala na balkoně a v okamžiku, kdy nemohl ani couvat, ani utéct dopředu, tedy byl přímo veprostřed dvířek, pustila se do něj a začala ho fackovat, ho neodradil.
Ony ty kočky asi fakt nebudou úplně blbé :)
Napsat komentář