Sedmnáctka

To takhle vyzvedávám zase nějaké ty vánoční dárky na Miladě Horákové poblíž Strossmayeráku a chystám se vrátit zpátky na Náměstí Republiky, jenomže osmička mi zrovna ujela před nosem.

No co, říkám si, dojdu na Strossák pěšky, odtamtud jezdí tramvají víc.

Seběhnu tedy ten kousek od Kamenické dolů, dojdu na zastávku a zjišťuju, kterými tramvajemi můžu jet.

A pak mou pozornost upoutá notifikace na telefonu a já si začnu šmaťchat po displeji.

Za chvilku přijede tramvaj, já nastoupím, sednu si, a dál šmaťchám.

Po několika minutách zvednu oči od displeje a koukám, jak tramvaj míjí Štefánikův most a míří dál po Nábřeží Edvarda Beneše k Čechovu mostu.

Krucinál. Mrknu na číslo tramvaje. No jasně, sedmnáctka, naprosto bezmyšlenkovitě jsem do ní sedla.

Do háje, do háje, do háje! nadávám si. Vždyť jsem chtěla jet na Náměstí Republiky! Kruci, přece se teď nebudu vracet?!

Vymýšlím náhradní plán. No co, tak to holt vezmu k Národnímu divadlu a doběhnu ten kousek na Národní třídu. Panebože co jsem to za debila, že sednu do špatný tramvaje?! Vždyť tohle se mi skoro nestává?

Nadávám si ještě celou cestu od Právnické fakulty přes Staroměstskou po Národní divadlo. Vystupuju na zastávce, ještě pořád pěkně naštvaná sama na sebe.

Najednou se za mnou ozve tázavé: „Klári?“

Otočím se a za mnou Marietka.

Padneme si do náruče s takovými těmi obvyklými výkřiky Ježišmarja ahoj, jak se máš, co děláš, vždyť jsme se dva roky neviděly! a podobně.

Zkrátka někdy se vyplatí i když člověk omylem sedne do špatné tramvaje :)