Nikdy jsem nebyla člověk, co by toužil mít doma nějaké posilovací stroje. Natožpak rotoped.
Už jako dítě školou povinné jsem vídala rotopedy v domácnostech mých kamarádek. Zaprášené, do kouta zašoupnuté rotopedy, mnohdy zavalené oblečením či ověšené čímkoliv, co zrovna nebylo kam jinam uložit.
Nechápala jsem, co někoho vede k tomu, pořídit si takovéhle sportovní náčiní (a ne zrovna levné sportovní náčiní), umístit ho doprostřed svého obýváku… a pak ho tam jen mít jako připomínku své lenosti.
A říkala jsem si, že tohle teda fakt nikdy doma mít nechci.
Ovšem člověk míní a osud mění, že. Takže když jsme mou drahou polovičku stěhovali ke mně, vyvstala otázka, co si počneme s jeho rotopedem.
„Já bych na něm chtěl zase začít jezdit,“ prohlásil I. přesvědčeně. Na můj značně skeptický pohled zareagoval tak, že mi vyložil, jak to má vymyšlené, a objasnil mi svůj nový plán sportování.
„Oukej,“ svolila jsem, „tu věc mi do obýváku můžeš dát jedině pod podmínkou, že ji budeš opravdu používat!„
„Budu, budu, budu,“ kýval I. horečně hlavou jako takoví ti pejsci, co se dávají na palubní desku aut.
A tak jsme tedy rotoped nastěhovali ke mně.
Asi před měsícem.
A od té doby tu jen tak stojí a práší se na něj.
Tuhle jsem požádala I., aby mi z vršku skříně sundal cestovní tašku.
I. si stoupl na sedátko rotopedu, aby dosáhl na skříň, načež mi hrdě a s rozzářenýma očima povídá:
„Vidíš?! Použil jsem rotoped!“
Napsat komentář