Přišel podzim a Ivana skolila rýmička.
„Jde do tuhýho, potřebuju Olynth,“ prohlásil v sedm večer a začal se hrabat z postele. „Aspoň doufám, že tu ještě nějakej máme…“
Prohrabala jsem v koupelně celou lékárničku, ale Olynth nikde.
„Pokud ho nemáš někde dobře schovanej, tak tady žádnej není,“ povídám mu. „Mám ti pro něj doběhnout?“
„Neee, to je zbytečný,“ povídá on a vrací se do zombíkoidního stavu v posteli.
„Fakt ti pro něj nemám dojít?“
„Nee, to vydržím a koupím si ho zítra cestou do práce.“
… po pěti minutách popotahování …
„Vážně ti nemám skočit do lékárny? Mají ještě otevřeno!“
„Neeeee, nechoooooď. To je dobrý.“
„Není to dobrý, vždyť nemůžeš dejchat, takhle se ani pořádně nevyspíš.“
„Vykašli se na to, já to nějak vydržím. Nechci, abys tam chodila jenom kvůli mně.“
„Já ti tam ale zajdu ráda, aspoň se ti pak uleví. Fakt tam nemám jít?“
„Ne, jen pěkně zůstaň doma.“
… po dalších deseti minutách jeho sípání à la Darth Vader…
„Vážně ti tam nemám zajít?“
„Ne, vážně ne, díky.“
Zapnul si World of Tanks. Odešla jsem do obýváku a převlékla se, pak jsem se vrátila do ložnice se trochu namalovat.
Chvíli mě zkoumavě sledoval a pak povídá:
„Hele, a když už tam teda půjdeš, mohla bys mi koupit taky dva acylpyriny?“
Napsat komentář