Před osmnácti lety jsem šla do první třídy.
Strašně jsem se těšila.
Nemohla jsem se dočkat.
Máma mi dokonce udělala metr, kde každý dílek představoval jeden den, a já si pak každý den poctivě dílek po dílku odstřihávala. Snad už od května, mám ten dojem.
Školní aktovku jsem dostala už k předchozím Vánocům a už dávno před začátkem školy jsem ji měla napěchovanou pastelkami, fixami, temperami, modelínou a sešity (jo, nadšení pro papírnické výrobky mi od té doby zůstalo).
Zatímco někteří prvňáčci prvního září před školou brečeli a vůbec se jim od rodičů nechtělo, já byla nadšená a nemohla se dočkat, až se začnu ve škole učit, potkám další děti a bude ze mě velká školačka.
Panebože. Já byla tak blbá!
no… a nebylo lepší si aspoň užít těch pár měsíců těšení? :D
Já to samý… A že nás takovejch bylo (je)… :D :D
Tak to jsem byla jediná trapná realistka? :D Já do školy nebyla nijak zapálená, už jsem věděla, že (především když nevím, na co se vlastně těším) těšení se moc nevyplácí, ale všem jsem říkala, že se těším, protože tam nebudou dělat polívku z fazolových lusků. A nedělali! Takže jsem byla spokojená… :D