Jednou z deskovek, kterou jsme hráli, je hra jménem Coup, která taky vznikla díky Kickstarteru.
Je to hra, kde jde hodně o blufování – každý hráč má před sebou lícem dolů 2 karty s rolemi a jen on ví, které karty tam má. Rolí je pět a mají různé efekty, kterých mohou hráči využívat. Jakýkoli herní úkon ale mohou spoluhráči zpochybnit, tedy tvrdit, že danou postavu nemáte. Vy pak musíte prokázat, že ji skutečně máte, a pokud ano, ten, kdo vaše tvrzení zpochybnil, musí jednu postavu zahodit. Pokud vás ale nachytal na švestkách, zahazujete jednu postavu vy. A takhle se hraje, dokud se vzájemně „nevyvraždíte“. Velmi svižná, chytlavá karetní hra s vlastně velmi jednoduchými pravidly.
Večer jsme se tedy s I. bavili, že bychom si tuhle hru mohli pořidit, protože nás oba bavila. Mně sice příšerně nešla a obvykle jsem zemřela hned zkraje hry (a vyhrála jsem jen jedinkrát, a to jsme her hráli nepočítaně), ale bavilo mě to.
Já: „Ale já si k ní budu muset nosit knížku.“
On: „Proč?“
Já: „Protože víc nehraju než hraju!“
On: „To se časem naučíš odhadovat líp…“
Já: „Nemyslím si. My ženský prostě nějak nezvládáme odhalit, kdy nás kdo tahá za nos. Proto taky každou chvíli naletíme nějakýmu hajzlovi!“
Quanti says
Aha! Ale stejně se mi ty obrázky nelíbí ;)
Btw, podobně jsme to doma měli s Černýma historkama. L. je analytický mozek a většinou se bleskurychle dostal ke správné odpovědi nebo aspoň vyloučil všechny nesprávné. Já pracuju s fantazií, takže se mi na začátku utvořil myšlenkový konstrukt, co se asi mohlo stát, a když mi do něj odpovědi nezapadaly, byla jsem v koncích. Ale dobrá zpráva je, že po třech sériích jsem to do velké míry natrénovala! ;)