Jednou z deskovek, kterou jsme hráli, je hra jménem Coup, která taky vznikla díky Kickstarteru.
Je to hra, kde jde hodně o blufování – každý hráč má před sebou lícem dolů 2 karty s rolemi a jen on ví, které karty tam má. Rolí je pět a mají různé efekty, kterých mohou hráči využívat. Jakýkoli herní úkon ale mohou spoluhráči zpochybnit, tedy tvrdit, že danou postavu nemáte. Vy pak musíte prokázat, že ji skutečně máte, a pokud ano, ten, kdo vaše tvrzení zpochybnil, musí jednu postavu zahodit. Pokud vás ale nachytal na švestkách, zahazujete jednu postavu vy. A takhle se hraje, dokud se vzájemně „nevyvraždíte“. Velmi svižná, chytlavá karetní hra s vlastně velmi jednoduchými pravidly.
Večer jsme se tedy s I. bavili, že bychom si tuhle hru mohli pořidit, protože nás oba bavila. Mně sice příšerně nešla a obvykle jsem zemřela hned zkraje hry (a vyhrála jsem jen jedinkrát, a to jsme her hráli nepočítaně), ale bavilo mě to.
Já: „Ale já si k ní budu muset nosit knížku.“
On: „Proč?“
Já: „Protože víc nehraju než hraju!“
On: „To se časem naučíš odhadovat líp…“
Já: „Nemyslím si. My ženský prostě nějak nezvládáme odhalit, kdy nás kdo tahá za nos. Proto taky každou chvíli naletíme nějakýmu hajzlovi!“
Quanti says
26.8.2014 at 21:44Aha! Ale stejně se mi ty obrázky nelíbí ;)
Btw, podobně jsme to doma měli s Černýma historkama. L. je analytický mozek a většinou se bleskurychle dostal ke správné odpovědi nebo aspoň vyloučil všechny nesprávné. Já pracuju s fantazií, takže se mi na začátku utvořil myšlenkový konstrukt, co se asi mohlo stát, a když mi do něj odpovědi nezapadaly, byla jsem v koncích. Ale dobrá zpráva je, že po třech sériích jsem to do velké míry natrénovala! ;)