Tento víkend jsme nezvykle zůstali v Praze (první víkend v Praze po víc jak třech měsících), abychom zase trochu pohnuli s různými vylepšeními bytu, která jsme dlouho plánovali. A součástí onoho vylepšování byl samozřejmě výlet do IKEA.
Při procházení spodním patrem obchodního domu jsem si pak všimla, jak tu mnohdy zčistajasna leží výrobky, které sem vlastně vůbec nepatří. Třeba krabice se sadou talířů, trůnící pyšně na vrcholku naskládaných koberců.
Co se asi lidem, kteří ji sem odložili, honilo hlavou? Usoudili najednou, že do nového bytu talíře nepotřebují? Že budou jíst z papírových tácků?
„Mámo, a na co máme pořád ten svatební servis? Jedli jsme z něho jednou a od tý doby se na něj jenom práší! Dyť ty talíře kupovat nemusíme a můžeme místo toho používat ten servis!“
„Ale táto, víš, jak byl drahej?! Vždyť by ho byla škoda!“
„Jenže k čemu nám je, když ho nepoužíváme? To ho můžeme rovnou prodat! Vždyť nám tam akorát zabírá místo!“
„No dobře, vyhráls, ty talíře kupovat nebudeme…“
O kus dál se v oddělení odpadkových košů povaluje velká osuška. Co asi vedlo k tomuhle rozhodnutí?
„Já prostě chci větší osušku, ty ručníky, co máme, si ani nemůžu zavázat kolem pasu!“
„Copak já za to můžu, žes ztloustnul? Dřív ti přece stačily!“
„No ale už nestačej. A taky už dávno nejsou tak měkoučký jako bejvaly. Vážně potřebujeme nový osušky!“
„Ale houby, vždyť je ani v koupelně nemáme kam pověsit, tak si nevymejšlej!“
A tady se zase někdo pokusil mezi umělé kytky nenápadně zastrčit balení ramínek.
„Taaatiii, ale já ty ramínka potřebuju! Už se mi do skříně nic nevejde!“
„To je sice možný, ale jenom proto, že máš spoustu hadrů a půlku z toho stejně nenosíš! Co kdyby sis tam trochu pouklidila a zase to protřídila, co?“
„Nene, já to všechno nosím! Nic z toho vyhazovat nebudu! Vrať mi ty ramínka, já je fakt potřebuju!“
Baví mě taky poslouchat útržky (nejen) partnerských rozhovorů. Představuju si, jak asi vypadá prostor, který se pokoušejí zařídit – jestli to bude kýčovatý obývák s mohutnou pohovkou plnou naducaných polštářků s potahy se vzorem růžiček, nebo vybírají nábytek do tmavé pracovny plné knih. Tentokrát jsme třeba potkali mladý pár, který do IKEA vyrazil s tchýní. Slečna se pokoušela tchýni obhájit, proč chce kuchyni v bílé barvě, zatímco jí to tchýně velmi naléhavě vymlouvala. Případně je tu možné slyšet rozhovory jako tenhle:
Ona: „To by se tam mohlo vejít, ne? To vypadá celkem malý.“
On: „Podívej na rozměry, to se tam nevejde.“
Ona: „Jak to? To se tam přece musí vejít!“
On: „Ne, o deset čísel se to tam nevejde.“
Ona: „Sakra… tak co kdybysme tu skříň dali k tý protější stěně?“
On: „To nejde, vždyť je tam okno.“
Ona: „To by se ale mohlo vejít vedle toho okna, ne?“
On: „Ne, to se tam určitě nevejde, tolik místa tam není.“
Ona: „Myslíš?“
On: „To vím jistě.“
Ona: „Hm… tak to pak doma přeměříme, podle mě by se to tam vejít mohlo.“
On odevzdaně: „Dobře, tak to doma přeměříme…“
V IKEA se odehrávají důležité celorodinné brainstormingy a vážné rozhovory, padají tu zásadní rozhodnutí, a občas se tu rozjedou i hádky na život a na smrt. A pak že ikeácký nábytek nemá duši! Jasně že má. Sice může navenek vypadat stejně jako stovky dalších, ale pokaždé se k němu váže jiný příběh, jiný rozhovor, jiné rozhodnutí… nebo jiná hádka.
Napsat komentář