Tuhle jsem tak nějak přemýšlela nad tím, proč jsem vlastně takový technologický magor.
Proč jsem takový závislák na všech svých „chytrých plackách“.
Proč místo toho, abych večer plánovala outfit na následující den a lakovala si nehty tou samou barvou, abych ladila, radši sedím u notebooku nebo šmaťchám po dotykových obrazovkách.
Kde se to ve mně vzalo? Kdo to ve mně probudil?
A došlo mi, že je to vlastně zásluha mého otce.
Jak už jsem se tu párkrát zmínila, jméno mého otce se v naší rodině skloňuje zpravidla zásadně v negativním kontextu. Maximální pozitivní věc, co jsem o něm kdy slyšela, bylo z úst Makovice: „Když jsem ho poznala, tak ještě nebyl tak hroznej, to až po svatbě…“ Ovšem když mi bylo asi osm, otec se rozhodl, že mi k narozeninám nebo nějaké podobné příležitosti pořídí počítač. Prohlásil, že počítače jsou věc budoucnosti a že čím dřív se s nimi naučím, tím líp pro mou budoucí kariéru. A měl pravdu.
Dostala jsem od něj tedy jakýsi počítač, bohužel mi tehdy jeho parametry byly naprosto ukradené, ale dnes by mě vážně zajímalo, co to bylo zač a jakou to mělo RAMku nebo nedej bože disk. Počítač najížděl do DOSu, z něhož jsem si buď mohla pouštět hry, nebo spustit Windows 3.1, v nichž byly předinstalované i různé výukové programy na procvičování vyjmenovaných slov, násobilky a podobně.
A tak zatímco se ostatní děcka ze třídy popelila po sídlišti, já se doma učila spouštět si hry z disket, malovat v příšerném Windowsovském Malování a psala jsem první povídky a tiskla je na jehličkové tiskárně (dodnes na ty pazvuky, co při tisku vydávala, a na následovné odtrhávání děrovaných okrajů z papíru nostalgicky vzpomínám).
Babička z toho byla na mrtvici. Naše bábi byla naprostý technický antitalent, byli jsme rádi, že se naučila aspoň obsluhovat pevnou linku. Sveřepě odmítala automatickou pračku, mikrovlnka byla vrcholem jejího technického umu a neustále mě vyháněla od počítače, že si mám jít radši hrát ven nebo si číst. (Svým způsobem si myslím, že je dobře pro ni, že se dnešní doby nedožila. Nevím totiž, jak by se vyrovnávala s tím, že teď už na internetu čile drandí i její manžel :) )
V páté třídě mě pak Makovice přihlásila do počítačového kroužku na naší základce, a tam nás místní správce sítě naučil založit si e-mailovou schránku (ano, z té doby pochází můj e-mail milkovice, ač byl prvně na atlasu), a hrát hry a vyplňovat kvízy na stránkách časopisu ABC.
Můj otec se pak do mého technického vzdělávání zamotal ještě jednou, a to posmrtně. Z jeho životní pojistky mi totiž Makovice na jaře 2007 koupila můj první notebook – milované Fujitsu Siemens Amilo, které doteď věrně funguje, i když už je dost pomalé. (Díky němu jsem taky byla první ze třídy na gymplu, kdo měl vlastní notebook, a to včetně našich ajťáckých talentů, co trávili volný čas vrtáním se v počítačích.)
Takže – takhle se ze mě stal blázen do technologií, gadgetů a podobných věcí. Velkou zásluhu na tom má právě můj otec, který mému geekovství vlastně položil základy. Tudíž se hodí na závěr říct: díky, tati :)
Napsat komentář