Výtahová

Vloni v létě nám v domě vyměnili výtahy.

No, bylo načase.

Pětadvacet let staré výtahy byly noční můrou většiny návštěvníků, které jsem si kdy pozvala, a možná i většiny obyvatel domu, ačkoli si myslím, že ti si za ta léta vybudovali nějakou rezistenci a na rozklepané výtahy si zvykli.

Nové výtahy instalovala firma Schindler a naštěstí to nejsou takové ty mluvící. Jak jsme ale zjistili, mají takovou… jednu zajímavu fičuru.

U starých výtahů jsem byla zvyklá, že dokud za sebou člověk nezavřel kovové vnitřní dveře klece, nikam se nejelo. Tohle bezpečnostní opatření jsme taky jednou při vezení nějakého objemnějšího nákladu obcházeli pomocí strčení dvou hřebíků na místo, kde se dveře dovíraly.

O něco lepší, modernější výtah ve věžáku, v němž bydlívala na základce má kamarádka, fungoval také tak, že byl-li výtah zatížen, nemohl si ho nikdo přivolat.

Ne tak ale naše nové výtahy!

To jsme si tak v klídku stěhovali do výtahu dveře od skříně. Dveře prosklené, takže jsme s nimi zacházeli opatrně, abychom je neroztřískali. A protože ony dveře byly pouze jedním z nákladů, který jsme vezli na chalupu, měli jsme taky spousty tašek. Vsunuli jsme tedy dveře do výtahu a pokoušeli se je opřít tak, aby bezpečně stály, a zároveň se do výtahu vešla ještě naše další zavazadla.

A tu se dveře výtahu za námi zavřely a výtah se dal do pohybu.

Skupina romských dětí se na nás dívala dost překvapeně, když se v přízemí dveře výtahu otevřely a my jim věnovali nasrané pohledy, protože všechna naše zavazadla zůstala nestřežena nahoře v osmém patře, zatímco my trčeli dole s dveřmi…