Cesta

On mě snad ještě naučí mít ráda sci-fi (a když se bude snažit, tak možná i fantasy).

Když jsem v prváku na vysoké na semináři literatury prohlásila, že nemám ráda sci-fi a fantasy, kamarádka sedící vedle mě se zatvářila, jako kdybych právě přiznala, že si doma na rožni ráda opekám novorozeňata, a vypadalo to, že si ode mne znechucením odsedne.

V průběhu let jsem pak svou nechuť specifikovala, že nemám ráda vesmírné a postapokalyptické sci-fi. Vesmírné sci-fi mi totiž úspěšně znechutil seriál Červený trpaslík (ano, opravdu nemám ráda Red Dwarf, ano, opravdu mi připadal naprosto stupidní a nevtipný a ano, uvědomuju si, že jsem jeden z mála lidí na světě s tímhle názorem. Naštěstí I. se mnou tenhle názor sdílí <3), postapokalyptické sci-fi mi zase znechutily velkolepé americké bijáčky, které utratily miliardy za speciální efekty a jejich zápletka byla přitom naprosto chabá (ano, mluvím třeba o Dni poté).

Co se týče fantasy, když nám bylo asi dvanáct, na gymplu strašně letěl Terry Pratchett. Všichni četli a milovali Pratchetta, takže jsem se samozřejmě nechala strhnout davem a pár knih si taky přečetla. Ovšem nijak mě nezaujaly. Teprve po nějakých pěti a více letech mi začaly docházet popkulturní narážky v Zeměploše a vzala jsem jeho práci trochu na milost. Ale jen trochu. Stále jsem ale nepochopila, co na tom všechny tak fascinovalo v těch dvanácti, když právě všechny tyhle narážky chápat nemohli. Každopádně na gymplu pak následovalo další období, a to když naše hochy zcela pohltil LARP a Dračák. V tu chvíli všichni kluci začali psát fantasy povídky, které byly všechny příšerně na jedno brdo. Vždycky tam nějaká družina podivných kreatur putovala lesem a mydlila všechno, co se pohnulo. Sorry, nezájem.

Má drahá polovička patrně mou neoblibu fantasy a sci-fi kompenzuje. I. totiž oba tyhle žánry miluje, a nedávno mi doporučil knihu Cesta od Cormaca McCarthyho. Zprvu jsem byla skeptická, protože postapokalyptické sci-fi, ale pak mě knížka pohltila. Teď jsem ji dočetla a musím říct, že zároveň mě kniha neuvěřitelně bavila, ale přitom i hrozně odpuzovala a děsila. Nedivím se, že za ni McCarthy dostal Pulitzera, protože je skvěle, reálně napsaná, a celou dobu jsem si uvědomovala, jak moc bych nic takového nechtěla zažít. A tak jsem poté, co jsem dočetla poslední stránku, knihu podala zpátky Ivanovi a povídám: „Jestli někdy nastane takováhle apokalypsa a my přežijeme, tak mě prosím tě zabij a sněz.“