Je to rok, co jsem byla s I. na lodi a co mi vybouchlo hlídání pro Ištar v době, kdy už jsem byla dávno uprostřed moře kdesi u Chorvatska. Nezbylo mi tehdy nic jiného, než zavolat z Chorvatska mé drahé Makovici a žebrat, jestli by nemohla Ištar vzít na ten týden k sobě. Samozřejmě rodina nezklamala a Makovice pro Ištu ke mně domů dojela a vzala ji k nim do bytu. Zbytek dovolené mi pak chodily z Čech SMSky o tom, jak se moje kočka a mámina kočka nenávidí a snaží se vyškrábat si oči, jak je Ištar vystresovaná a nechce se ani nechat pohladit a podobně. No, upřímně jsem si tu dovolenou moc neužila.
Když jsem před pár měsíci četla knihu o kočkách, dočetla jsem se, že mají kočky dost krátkou paměť. Asi ale záleží na co, protože to už autor v knize nepsal. Každopádně, teď, po roce od onoho týdne u Makovice, k nám přišla Makovice na kafe – a Ištar předvedla okamžitě prvotřídní hysterický záchvat. Od loňského června totiž moji mámu vášnivě nenávidí, nenechá se od ní pohladit, hned tasí drápky, vztekle řve, útočí a utíká se schovat. Zatímco obvykle je z ní, poté, co jsme jí pořídili kocoura, poměrně klidná kočka, která se zlobí jen když ji delší dobu provokujeme nebo ňuchňáme proti její vůli, jakmile je poblíž Makovice, z Ištar se stane hysterický vřískající uzlíček nervů. Jakmile se ji já nebo I. snažíme uklidnit, slízneme taky pěkných pár škrábanců, nenechá na sebe kohokoli sáhnout, vrčí, prská a nenávidí celý svět. V okamžiku, kdy se za Makovicí zavřou dveře, jako kdyby někdo otočil vypínačem a z Ištar je zase naše obvyklá kočka.
Rozhodně jsem nečekala, že z jednoho týdne v cizím prostředí a s cizí kočkou bude mít chudák Ištar takové životní trauma, a jsem ráda, že jsem nakonec nejela na ten Erasmus, protože to by musela chuděra strávit u Makovice ještě další půlrok. Obávám se, že to už by pak nepromluvila ani se mnou.
Napsat komentář