„Když má být hezky, co kdybychom zašli na nějakou tu procházku?“ navrhla jsem program na pondělí. Ivan byl pro, tak jsme začali vybírat z nepřeberného množství procházek, kam bychom mohli vyrazit. Vybrali jsme dvě procházky, jednu k vodopádům a druhou po hřebenech hor, končící nakonec taky u dalších vodopádů, s tím, že si vybereme poté. Ivan byl dokonce optimista a tvrdil, že klidně stihneme obě (o čemž jsem já od začátku dost pochybovala).
Nakonec jsme se rozhodli „začít“ tou kratší procházkou okolo vodopádů. Dojeli jsme tedy na malé parkoviště u začátku stezky. Bylo tu poměrně prázdno, jen jedna skupina se chystala na průzkum nedalekých jeskyní. Vyrazili jsme na cestu podél potoka a záhy zjistili, že to nebude taková procházka růžovým sadem, jak jsme si mysleli. Stezka byla příšerně rozbahněná, místy po ní tekla voda, místy se musely přelézat spletité kořeny a velké kameny. Docela bojovka. To jsme ale ještě netušili, co nás čeká přímo u vodopádů.
Nejsem si jistá, proč průvodce navrhl procházku zrovna tímhle směrem, protože já osobně bych to asi rozvrhla přesně opačně. První vodopád, Waterfall of the Snow, byl totiž obrovský a nádherný. Měl několik metrů na výšku a dalo se pod ním dokonce procházet, takže jsme byli rádi, že jsme si vzali nepromokavé bundy. Potkali jsme cestou pár, který vypadal, jako kdyby spadl do potoka – crčela z nich voda, vlasy měli úplně mokré, no prostě by se dali komplet vyždímat, jo, ti s sebou nepromokavé oblečení neměli. Testem naštěstí prospěly i naše tašky na foťáky.
Nejhorší (teda minimálně pro mě) bylo se pak vyškrábat po několika stovkách mokrých a zabahněných dřevěných schodů zpátky nahoru na stezku, kudy jsme pokračovali k dalšímu vodopádu. K němu jsme museli opět sejít z hlavní stezky dolů k řece, tentokrát kamenitě bahnitým sešupem, kde to zatraceně klouzalo – a kde jsme se, přesně ve stejné vteřině, jen každý na jiném místě, oba rozmázli do bahna a dokonale se zasvinili :D On o tři metry níž, já výš – přesně v tomtéž okamžiku jsme se poroučeli do načervenalého blátíčka. Takový ten moment, kdy vám začne být všechno jedno – zatímco do té chvíle jsem se snažila moc se nezabahnit a těm nejhorším místům jsem se vyhýbala, teď už mi bylo všechno fuk, stejně to budu muset všechno vyprat, že jo :D
Druhý vodopád byl tedy menší, řeka před ním ale tvořila hezké víry a kaskády a v kalužích na kamenech u břehu se to hemžilo pulci (kdy jsem naposledy v České republice viděla pulce?!), takže jsme si na chvilku sedli, umyli si zabahněné ruce a zírali do vody.
Dál se šlo proti proudu řeky po břehu, kde byla stezka vyznačena prkny (víte, jak klouže mokré dřevo? Tak projektant té stezky to asi nevěděl…) k dalšímu vodopádu, u něhož spousta lidí svačila a bylo tam na náš vkus až trochu moc dětí. Zpátky se totiž člověk musel vrátit okolo druhého vodopádu a oním úsekem, kde jsme si nabili tlamy, zpět na hlavní stezku nahoře. Ivanovi asi pád do bahna ale způsobil takové trauma, že odmítl tudy jít zpět, a místo toho se rozhodl, že to prostě překrosíme, styl horská koza. Dole u vodopádu byly spousty kamenů, které dost strmě stoupaly nahoru, kde se dala tušit stezka, a tak I. vedl výstup. Jasně, evidentně jsme nebyli první magoři, kteří se tamtudy vrhli nahoru, pár vyšlapaných stezek tu bylo, ale myslím, že na tohle by se i ty místní terénní ovce, které jsme viděli šplhat po neuvěřitelných krpálech, s radostí vykašlaly. Šutry se brzy změnily v kořeny a borůvčí, sklon terénu se ale neměnil a kvůli absenci šutrů už se nebylo za co chytit, takže jsem místy lezla po čtyřech, protože to prostě bylo nejstabilnější. Nakonec jsme se vykutáleli z podrostu na stezku v místě, kde byla zrovna zatáčka a další turisté tu seděli a svačili a dívali se na nás, jako kdyby se z lesů právě vynořil Yeti, a tím nemyslím ten model Škodovky.
Dřepla jsem si na pařez a čekala, až mě doběhnou taky moje plíce, zatímco se do mě s radostí pustil místní hmyz. Provoz na stezce mezitím zesílil, a my vyrazili za posledním vodopádem. Stezka, která byla v průvodci popsaná jako „well-surfaced track“ byla místy sypaná štěrkem, velmi často se ale ztrácela v jezerech bláta, místy přes ni zurčel drobný potůček a omýval obrovské kameny, po kterých místní turisté, evidentně zvyklí, že takhle přece „well-surfaced track“ vypadá, přeskakovali na druhou stranu. Když jsme se tímhle terénem dobabrali k poslednímu vodopádu, který šuměl kdesi pod námi a k němuž zase vedla jakási bahnitá trasa kamsi dolů do hlubin, proudily už kolem nás téměř davy a my jsme si řekli, ale, viděli jsme dneska už tři vodopády, kašlem na to. A pokračovali jsme dál k autu.
Poslední část cesty se vracela zpět stejnou trasou jakou jsme přišli, ale tentokrát už nám kameny, bláto a obří kořeny stromů nepřišly tak děsné. V jednom z potůčků přes cestu jsme si aspoň trochu omyli boty, abychom si do auta nenanesli tolik svinčíku (a taky jakousi chorobu napadající japonské stromy, která je tady v okolí rozšířená a před jejímž dalším šířením po cestě důrazně varovaly cedule), a pak už jsme se, celkem solidně udachmaní, vynořili zpátky na parkovišti.
Abych se vrátila k tomu, že bych procházku navrhla opačně – v tomto směru jsme ten nejkrásnější vodopád viděli jako první a další tři byly spíš takové… hm, no co, vodopád. Proto chápu lidi, co nás míjeli v opačném směru, a že jich bylo. Skoro pořád jsme se museli s někým vyhýbat a někoho pouštět, protože těch schůdných míst byla oproti těm bahnitým, šutrovitým, zaplaveným či kořenitým fakt menšina. Ale co mě tady fakt fascinovalo (kromě toho, že jsme tu byli jediní cizinci, jinak byli všichni Britové): všichni kolemjdoucí a) vždycky pozdravili, když se s námi potkali, a b) vždycky poděkovali, když jsme jim uhnuli z cesty nebo dali přednost. Potkali jsme třeba tříčlennou rodinku, matka, otec a asi šestiletý syn. Uhnuli jsme jim a každý z těch tří, co nás míjeli, nám s úsměvem poděkovali. Mazec. (Ivanův další poznatek, že všechny Britky jsou faaakt straaaašně vošklivý, tu komentovat nebudu.)
Byly dvě hodiny odpoledne a nám bylo jasné, že druhou „procházku“ už ani nestihneme, ani stihnout nechceme, protože nám tenhle bahnitý zážitek celkem stačil. Zároveň nám ale bylo líto to jen tak zapíchnout, podle předpovědi „zataženo“ totiž znamenalo další nádherně slunný den. A tak jsme vyrazili do Velšské národní botanické zahrady.
A že je to teda pořádný kus zahrady. Vstupné stálo 8,5 libry, ale prodavač nám vysvětlil, že platí 7 dní od data koupení – takže se člověk může do zahrad celý týden libovolně vracet. Ono taky stihnout prozkoumat úplně celou zahradu evidentně není jen tak. Hlavní část zahrady je upravená trochu jako zámecký park a jsou tu rybníčky, uměle vytvořený potůček, skalky, obezděná zahrada, japonská zahrada a další fiškuntálie. Kromě toho ale můžete taky projít mimo tenhle park a užít si procházku mezi poli, loukami a pastvinami až k hradu na kopci (což jsme ale po předchozím zážitku s díky odmítli a drželi se radši vyasfaltovaných stezek), nebo si projít takzvanou „venkovskou procházku“, která má prý nějakých 30 minut (a my ji také s díky odmítli).
V bývalých stájích je nyní umístěna restaurace, galerie a obchod se suvenýry, kde se ale Ivanovi udělalo na omdlení, asi z těch cen, a šel radši na čerstvý vzduch. V jakémsi sebevražedném ajfru se pak rozhodl jít navštívit obrovský skleník, který botanické zahradě dominuje. A tak jsme se šli podívat do příšerného horka vevnitř a já furt čekala, kdy mi tam ten chlap zkolabuje a přemýšlela, jak asi tu metrákovou horu masa odtamtud dostanu na čerstvý vzduch, až se tak stane. Naštěstí ale všichni přežili ve zdraví a mohli jsme si jít prohlédnout zahradu za dvojitou zdí, odkud jsme pak zamířili zpátky na parkoviště a domů, protože jsme fakt měli solidně všeho dost.
Napsat komentář