Poprvé za náš pobyt ve Walesu nás budil budík. Vylezli jsme z postelí v sedm ráno a pustili se do balení – do deseti jsme museli z domku, který nám poskytoval přístřeší celý týden, vypadnout. Byli jsme ale hotovi už těsně po deváté, opět jsme nacpali kufr auta k prasknutí a vydali se na cestu. Měli jsme spoustu času, takže jsme to vzali trochu zajížďkou přes Llangollen, který jsem sice měla ve svých plánech, ale říkala jsem si, že je moc z ruky. Navštívili jsme tedy Valle Crucis Abbey, ruiny cisterciáckého kláštera založeného roku 1201, a poté projeli Llangollenem na opačnou stranu, k akvaduktu Pontcysyllte. Prošli jsme se podél llangollenského kanálu, na němž kotvily hausbóty, a došli přibližně do půlky akvaduktu, odkud jsme se pokochali pohledem na řeku dole a na proplouvající lodě po kanálu nahoře.
(Protože jsem měla foťák kdesi v útrobách narvaného kufru auta, jsou tentokrát fotky jen z telefonu. Stejně bylo celou dobu zataženo a místy krápalo.)
Pak jsme se vrátili do centra Llangollenu a vyrazili na oběd do The Corn Mill. Jakmile jsme se usadili, venku začal tak šílený lijavec, že jsme byli fakt rádi, že jsme to stihli.
Okolo půl druhé, po dobrém obědě, jsme se vypravili na cestu na jih. Většinu cesty odporně uspávajícně pršelo, ale naštěstí jsme dorazili v pořádku. Něco po čtvrté hodině, přesně jak jsme předem hlásili, jsme vjeli do Llandeila a začali hledat dům s názvem The Walk Cottage. Stejně jako u minulého domku, i tentokrát byly souřadnice v propozicích od agentury o několik set metrů vedle. Naštěstí nás nějaký milý a ochotný, ačkoli zprvu poněkud otrávený velšan nasměroval, takže jsme zaparkovali na miniaturním parkovišti a vloupali se brankou na zahradu. Chvíli jsme váhali, co dál, načež jsem zazvonila u hlavních dveří.
Přišel mi otevřít chlap ve středních letech, a v pyžamu. Na hlavě mírně prošedivělé vrabčí hnízdo, koukal na mě naprosto nechápavě a když jsem se představila a vysvětlila mu, že bychom měli mít na týden v nájmu The Walk Cottage, netvářil se o nic moudřeji. Představil se mi jako Bill, potřásl si se mnou rukou a stále se tvářil stejně nechápavě až zoufale. To už se naštěstí z útrob domu vyřítila jeho malá štíhlá a velice ukecaná žena, která mě hned táhla do vedlejší, samostatně stojící chatky. “Hlavně vám musím ukázat, jak se tu spouští topení – to budete evidentně potřebovat!”
A tak jsme se ubytovali v malém dvoupatrovém domečku, ovšem průzkum okolí jsme nechali na jindy, protože už zase dost silně pršelo. Místo toho jsme alespoň večer diskutovali o tom, jak asi funguje lidská genetika – poté, co nám kolem oken prošel náš pan domácí s černými, poněkud prošedivělými vlasy, paní domácí špinavá blondýna, a jejich dva kompletně zrzaví synové… (jo, i tyhle klišé jsou fakt pravda!)
Napsat komentář