Evidentně se místní meteorologové sekli.
Celodenní slejvák totiž nebyl včera, ale dnes.
My ale nechtěli strávit dva dny v posteli, zvlášť, když jsme dnes tady na severu poslední den, a tak jsme hrdinně vyrazili na výlet do Holyhead. Z tohohle přímořského městečka, které je přesně na úrovni Dublinu, odplouvají trajekty do Irska, a mají tu nejdelší vlnolam v UK (a druhý nejdelší na světě, ten nejdelší je v San Diegu). Měli jsme co dělat, abychom vůbec otevřeli dveře auta, jaký tu byl vichr, a samozřejmě taky pršelo.
Strávili jsme nějaký čas v Holyhead Maritime Museum, ale musím říct, že tohle námořní muzeum nemá zrovna optimistickou výstavu. Najdete tu spoustu různých lodí, vždycky s popiskem: Loď, jejíž model vidíte zde, se potopila tehdy a tehdy tam a tam. Loď na těchto fotkách byla vyrobena tehdy a tehdy a potopila se tehdy a tehdy tam a tam. Ponorka z tohoto modelu se potopila tehdy a tehdy, byla vyzvednuta ze dna a předělána na ponorku toho a toho jména, která byla potopena tehdy a tehdy…
K tomuto muzeu patří ještě muzeum druhé světové války, které jsme chtěli navštívit taky. Spolu s námi byla v námořním muzeu britská rodinka se dvěma syny. Dospělí z této výpravy hovořili se dvěma seniorkami, dobrovolnicemi, které se o muzeum staraly, že půjdou i naproti do válečného muzea, a dámy je ujistily, že už pro ně muzeum otevřely. My jsme se, naštěstí, zdrželi prohlížením suvenýrů v muzejním obchůdku, protože za chvilku rodina přiklusala zpátky s tím, že když otevřeli dveře muzea, spustil se bezpečnostní alarm. Obě důchodkyně začaly nádherně panikařit a nevěděly, co si mají počít, pobíhaly sem a tam, telefonovaly na různá čísla a vyšilovaly, až nakonec získaly číselný kód a alarm vypnuly. A tak jsme vešli do muzea hned za onou rodinkou, prohlédli si první místnost… abychom zjistili, že v místnosti druhé je tma jako v pytli. Rodina tedy vyrazila dámy požádat, aby nám tam rozsvítily, načež obě důchodkyně začaly panikařit a běhaly sem a tam a zjišťovaly, kudy se tam sakra asi rozsvěcí. Mezitím malý chlapec objevil vystavenou funkční protileteckou sirénu, takže nám chvíle v potemnělém muzeu vylepšoval velice hlasitým houkáním sirény – takovým tím, jak známe z válečných filmů.
Když dámy konečně zavolaly někomu, kdo jim poradil, jak v muzeu rozsvítit, doprohlédli jsme si zbytek výstavy a vyrazili pryč. Původní plán byl projet si ostrov Anglesey aspoň autem po pobřeží, ale vzhledem ke chcanci a vichru jsme usoudili, že to nemá smysl. Vyrazili jsme aspoň do Beaumaris, jehož hrad jsem moc chtěla navštívit. Po našem příjezdu tam zrovna nepršelo, jenom foukalo, nejdřív jsme se ale vydali ulovit něco k snědku. Po fish&chips jsme vylezli z restaurace a za chvilku začal chcavec jako blázen, takže jsme usoudili, že na hrad kašleme a vyrazíme radši na prohlídku nedalekého sídla Plas Newydd, které je zastřešené a nebude nás tam tedy trápit vichr ani déšť.
Projeli jsme tedy vesnicí s nejdelším názvem na světě a zaparkovali u Plas Newydd, abychom se z velké cedule dozvěděli, že mají dnes zavřeno.
A tak jsme se vydali na cestu domů. Aspoň jsme přejeli přes Menai Bridge, na což jsem se hrozně těšila. Každopádně dnešní počasí bylo fujtajbl, a stejně hnusně má být ještě zítra a pozítří. Ale na všem zlém se dá najít něco pozitivní – aspoň jsem vyzkoušela svoje nepromokavé vybavení, které jsem si koupila speciálně ku příležitosti cesty do Walesu!
Napsat komentář