Opět varuju – image heavy článek! :)
Na středu bylo celý týden předpovídáno nejkrásnější počasí, čehož jsme samozřejmě chtěli využít. Vykopali jsme se tedy z postelí dřív, nasnídali se a začali se dohadovat, k čemu tedy toho krásného počasí využijeme.
Ivan se chtěl vrátit k jezeru Llyn Ogwen, kolem kterého jsme projížděli dvakrát cestou do a z Bangoru, a udělat si kolem něj jednu či dvě kratší túry. Já chtěla vyjet na Mount Snowdon, nejvyšší kopec Snowdonie (1 085 m n. m.), a rozhlédnout se do kraje. Když jsme ale zjistili, že vláček na vrchol stojí 27 liber na osobu, poněkud nás to znechutilo. Bylo nám jasné, že nemáme šanci se na Snowdon vysápat pěšky, a usoudili jsme, že místo vláčku můžeme zvolit jen okruh autem okolo Snowdonu podle mého Lonely Planet průvodce, a až jej projedeme, zamíříme k jezeru Ogwen. Nakonec jsme vyrazili s tím, že se rozhodneme, až budeme na místě.
Cesta do Llanberisu vedla údolím pod Snowdonem a my se zase kochali na všechny strany, a když jsme vjeli do města a já ze svého místa navigátora zahlásila, že po pravé straně je parkoviště, pokud bychom chtěli jet mašinkou na vrchol, I. na parkoviště okamžitě zamířil. Zaplatili jsme tedy parkovné a došli do stanice nejvyšší a nejstarší veřejně přístupné ozubnicové lanovky v Británii, kde jsme si koupili lístky na další volný vlak, odjíždějící v 11:00.
Měli jsme hodinu a čtvrt času, takže jsme se vypravili k jezeru Llyn Padarn, u něhož jsme poseděli a chytali bronz ve společnosti naprosto netečných kachen, kterým bylo úplně fuk, že sedíme a chodíme jen metr od nich.
Pak jsme skrz pastviny s naprosto netečnými ovcemi, kterým bylo úplně fuk, že jdeme jen metr od nich, došli zpátky ke stanici zubačky, a nasedli jsme do vláčku na vrcholek.
Cesta vzhůru zubačkou trvá hodinu. Uteče to ale jako voda, protože výhledy jsou naprosto nádherné, zvlášť když je krásně a po nebi se honí mráčky.
Na vrcholek jsme dorazili v poledne a dostali na půl hodiny rozchod. Bohužel, půlhodina je strašně málo na to, aby se člověk stačil do sytosti pokochat a všechno si nafotit, já bych zvládla nahoře strávit klidně hodinu a pozorovat, jak se nebem stěhují mračna a vrhají stíny do údolí.
Jenomže místní dráha hlásí, že pokud se člověk nevrátí dolů stejným vlakem, jakým přijel, tedy po oné půlhodince, nemohou mu už garantovat místo v dalších soupravách a je možné, že bude muset z kopce sejít pěšky. A tak jsme se po 30 minutách poslušně nacpali zpátky do mašinky a jelo se dolů.
Dole v Llanberisu jsme nejprve koupili pár suvenýrů, občerstvili se a dali si místní točenou zmrzlinu z malé přistavené dodávky, načež jsem prohlásila, že teď už můžeme klidně vyrazit k Llyn Ogwen. I. ale odpověděl, že po tom, co jsme viděli na vrcholku Snowdonu, už k jezeru nepotřebuje, a že místo toho můžeme klidně projet tu trasu podle Lonely Planet. Nedrželi jsme se jí ale striktně, protože jsme si destinaci Caernarfon zadali do Sygicu, který nás místo po hlavní táhl klasicky uzoučkými okreskami mezi pastvinami. Takže jsme zase zastavovali na focení a pokec s ovcemi.
V Caernarfonu jsme nejprve vyšli na náměstí, kde jsme si v Subwayi koupili sendviče a snědli si je na sluníčku, kochajíce se výhledem na hrad, a pak jsme vyrazili na prohlídku hradu.
Na Caernarfonu se v roce 1969 odehrála investitura prince Charlese, což byla evidentně monstrózní akce, ze které hrad těží doteď. O velšských princích a investituře jsme se dozvěděli v jedné z místností, velkou část hradu pak zabírá výstava o Royal Welch Fusiliers, kterou jsme ale prošli dost letmo. Vysápali jsme se na jednu z věží, rozhlédli se do Snowdonie a na moře, a pak už jsme vyrazili zpátky domů – samozřejmě vyhlídkovou trasou.
Musím uznat, že jsem ráda, že jsme se nakonec vysokou cenou jízdenek nenechali odradit. Shodli jsme se s I., že výhled ze Snowdonu za tu v přepočtu skoro tisícovku rozhodně stál!
P.S.: Fotky v dnešním postu nemají nijak počítačově upravované barvy, přísahám. Nahrála jsem je tak, jak jsem je vyfotila (s pomocí polarizačního filtru). :)
Napsat komentář