Ranní slejvák zrovna ke vstávání nevyzýval, a tak jsme nepospíchali, v klidu vstali, nasnídali se a posléze rozložili mapy a vymýšleli, kam se vypravit. Tou dobou už zase nepršelo a podle meteorologů mělo znovu začít až v pět večer. Přemýšleli jsme tedy nad nějakým kratším výletem a nakonec se rozhodli navštívit dva hrady poměrně nedaleko od sebe – Harlech a Criccieth.
Na ruině Harlechu to dost foukalo, ale byl odtud hezký výhled na moře, duny na pobřeží a golfové hřiště, a dozvěděli jsme se tu něco málo o povstání Owaina Glyndŵra, který začátkem 15. století sjednotil Velšany a bránil je proti útlaku Edwarda I., přičemž Harlech dobyl.
Výhled na moře se Ivanovi tak zalíbil, že prohlásil, že se musíme jít podívat na pláž, takže jsme se od hradu přesunuli na parkoviště u pláže a vyrazili k dunám. Někde přibližně v půlce cesty najednou I. došlo, že klíčky od auta dal do batohu, který se ale nakonec rozhodl v autě nechat a vyrazil jen nalehko s foťákem v ruce. Došli jsme tedy na pláž, koukli na moře, načež I. prohlásil: “Jdu se vloupat do vlastního auta,” a zamířili jsme zpátky na parkoviště. Tam I. nejdřív chvíli auto obcházel a zkoušel zaříkávat, aby se samo otevřelo, a pak prohlásil, že potřebuje šroubovák. Vzhledem k tomu, že s sebou pro jistotu bral nářadí, kdyby se náhodou něco pos*alo, měli jsme šroubováků spousty – ale v kufru zamčeného auta, spolu s těmi klíčky. V Land Roveru zaparkovaném o kousek vedle naštěstí seděl jakýsi místní domorodec a evidentně se nudil, takže jsem ho, jakožto lépe jazykově vybavená, šla obtěžovat, zatímco I. nasraně mlátil hlavou o střechu auta a nadával si do… nechtějte vědět čeho.
Angličan byl příznačně pozorný a ochotný a vytáhl hned jakýsi skládací armádní nůž nebo co to sakra bylo. Půjčil ho mé drahé polovičce, která s pomocí toho ďábelského nástroje začala páčit zámek na straně řidiče, zatímco ochotný domorodec podezřívavě obcházel naše auto a kontroloval, jestli je fakt naše, nebo jestli ho chceme vykrást (a my doufali, že na nás nezavolá Heddlu, čili policii). Naštěstí se I. povedlo před očima užaslého domorodce pomocí šroubováku do auta dobýt a skrz plastovou přepážku mezi zadními sedadly a kufrem zachránit klíčky z batohu, takže jsme domorodci poděkovali (a litovali, že ho nemáme jak odměnit) a mohli vyrazit dál.
Bohužel na cestě do Criccieth byl uzavřený most přes řeku, takže bychom museli jet objížďkou, která by nám cestu protáhla o dobrých 15 kilometrů. Navrhla jsem tedy, jestli se na Criccieth Castle nevykašlat (stejně je to jen ruina s pár věžemi, hradu Conwy se určitě nevyrovná) a nezajet místo toho do Bodnant Garden, jež jsme vynechali v neděli. V tu chvíli už docela svítilo sluníčko, tak mi bylo líto vyplýtvat příležitost zajet se do ní podívat. I. souhlasil a změnil kurz z Criccieth na Conwy. Navigace nás opět táhla po stezkách pro kamzíky, takže jsme tu a tam zastavovali na focení.
Po chvíli zdržení jsme tedy dorazili do Bodnant Garden. Pokladní nás upozorňoval, že máme na prohlídku jen hodinu, protože v pět zavírají, a my říkali, že to víme. Netušili jsme ale, že jsou zahrady tak nádherné a tak velké, takže jsme je nakonec museli vzít skoro poklusem. Kromě toho, jak se blížila pátá hodina, začaly se, přesně jak hlásila předpověď, stahovat šedivé pršavé mraky, takže jsme se báli, abychom navíc nezmokli.
Velšská příroda mě fascinuje tím, že tu v tuhle dobu kvetou zároveň rododendrony, růže, kosatce, šeříky, vistárie, okrasný česnek a spousta dalších kytek, které ani nedokážu pojmenovat. Zahrady díky tomu vypadaly naprosto nádherně a já prohlásila, že kdybych si mohla vybrat místo, kde se vdávat, byla by to právě Bodnant Garden. Její terasy, pergoly, vodopády a jezírka jsou prostě dokonalé. Tvůrci zahrad neuvěřitelně šikovně využili členitý terén a já teď jen lituju, že jsme si na prohlídku nenechali třeba tři hodiny a neprošli si zahrady celé a v klidu.
Napsat komentář