Předpověď na pondělí slibovala přeháňky, takže jsme přemýšleli, kam vyrazíme, abychom se kdyžtak měli kam schovat. Volba nakonec padla na město, které je vlastně strůjcem toho, že tu vůbec jsme – Bangor. Když jsme vstávali, sice pršelo, ale než jsme se stihli nasnídat a vypravit, déšť ustal a šedé nebe vypadalo, že by z něj chvilku kápnout nemuselo. Zadali jsme tedy do navigace město Bangor a ta nám nabídla dvě možnosti – cestu horem přes Conwy, nebo spodem, přímo skrz národní park Snowdonia. Usoudili jsme, že to vezmeme spodem, a dobře jsme udělali.
Silnice na mapě je označená růžově a nese číslo A5. Je to silnice nejvyššího řádu, jaký ve Walesu najdete, takže jsem čekala nějakou čtyřproudou dálnici skrz park – místo toho nás ale čekala dvouproudovka z obou stran ohraničená břidlicovými zídkami, klikatící se mezi kopci a skalami posetými stády ovcí. Pochopili jsme, že sem se musíme během našeho pobytu ještě někdy vrátit – ideálně až bude pěkné počasí.
Navigace nás nezklamala a poslední úsek cesty nás svedla z hlavní silnice na další uzoulinkou okresku mezi keři, vedoucí z kopce do kopce. V jednu chvíli se I. za volantem mírně zarazil a četl z dopravní značky před námi:
“Pozor, ford… co je to sakra ford?!”, načež jsme se přehoupli přes drobný kopeček a zahučeli rovnou do naštěstí ne moc hlubokého brodu. “Aha. Tohle je ford,” zkonstatoval Ivan suše.
Do Bangoru jsme tedy dorazili s umytým podvozkem a zaparkovali v samém srdci městečka. Před výhledem na krásnou starou univerzitní budovu na kopci ale zacláněl obří jeřáb, stavějící dole vedle našeho parkoviště nějakou šerednou betonovou kostku. Jak jsem se posléze dočetla v průvodci, má se jednat o nové kulturní centrum s divadlem, kinem a podobnými věcmi, od kterého si místní slibují, že Bangor konečně dostane tak chybějící kulturní vyžití. Musela jsem ale vzít zpátky všechny své předchozí řeči o tom, jak se mi líbí, že má ve Walesu všechno jednotný anglický styl, všechny domečky k sobě hezky ladí a nikdo mezi ně nemůže postavit velkou šerednou železobetonovou, z půlky prosklenou příšernost.
Prošli jsme se tedy kolem katedrály a muzea do centra, které nyní tvoří dva velké nákupáky, mezi nimiž se krčí krásná stará Clock Tower.
V obchodě se nám podařilo konečně sehnat přednabitou SIMkartu s Internetem, a pak jsme se vydali skrz město k moři na zdejší viktoriánské molo. To je mnohem méně pompézní, mnohem delší, bez tuny kýčovitých stánků a pavilon na jeho konci skutečně stále slouží jako čajovna. A hlavně, v pondělí dopoledne bylo molo téměř úplně vylidněné. Výhled ale nebyl nic moc, protože bylo po dešti dost zamženo, a nádherný lanový most Menai Strait Bridge tak bylo vidět jen matně.
Cestu zpět do centra jsme vzali přes kopec, kde jsme nejprve zvenčí obhlédli místní koleje, kde bych asi bydlela, pokud bych sem skutečně jela studovat, a pak došli až k hlavní univerzitní budově, u níž jsme chvilku poseděli a pozorovali místní studenty, jak proudí mezi jednotlivými budovami kampusu.
Pak jsme se jen skutáleli z kopce okolo šeredné stavby uměleckého a kulturního centra, skočili do auta a zamířili k Penrhyn Castle. Navigace usoudila, že jsme si poprvé podvozek neumyli dostatečně a protáhla nás tedy znovu oním brodem, načež jsme projeli monstrózní bránou a prokroutili se úzkou silničkou v parku k parkovišti u hradu.
Penrhyn Castle byl do současné podoby přestaven až v 19. století (1822-1837), takže není divu, že se dochoval celý včetně interiérů. A že je to tedy vážně mazec.
Hned v první místnosti blokovala cestu skupinka důchodců, živě debatující s jednou z průvodkyň, takže jsme se odchýlili od obvyklé trasy prohlídky a chvíli zevlovali v chodbě, načež nás, zrovna když jsem si fotila nádherný strop, nachytala další průvodkyně a ptala se nás, jestli jsme se dovnitř vloudili zadními dveřmi. Hned jsme říkali, že ne – vyděšení, aby nás nepodezřívala, že jsme se dovnitř vetřeli bez vstupenky, ale ona se jen dobrosrdečně chechtala a prohlásila, že se občas stává, že se dovnitř někdo dostane zadem a je pak chudák naprosto ztracen, a že by nás tedy kdyžtak nasměrovala. A pak mě pobídla, jen ať dál fotím. Zůstali jsme z toho oba na chvíli úplně zkoprnělí. Holt zvyklí na české poměry, kde bychom za focení nejspíš dostali hrozný pojeb :)
O tenhle hrad (podle českých termitů by se o něm mělo mluvit asi spíš jako o zámku) o 300 místnostech se prý muselo starat 80 zaměstanců. V roce 1859 jej dokonce navštívila i královna Viktorie, a poslední majitel, Hugh Napier, tu bydlel až do své smrti v roce 1949.
Po prohlídce interiérů jsme zamířili do obrovských přilehlých zahrad. Bohužel jsme ale zvolili špatný postup, měli jsme si nejprve prohlédnout zahrady a teprve pak vyrazit do hradu – po nebi se totiž blížily černé mraky a ozývalo se z nich zlověstné hřmění. Stihli jsme tedy dojít do zahrady obehnané zdí a začalo poprchávat. Rozhodli jsme se tedy vrátit do auta, abychom si ale po cestě kolem hradu všimli ještě muzea železnice, kde jsme příjemně přečkali první slejvák.
Když pršet jakžtakž přestalo, vydali jsme se k autu a já ještě cestou fotila, jak se nad Penrhyn Castle stahují mračna, zatímco mě Ivan popoháněl, protože déšť už zase sílil.
K autu jsme dobíhali už v solidním dešti a jakmile jsme do něj sedli a zabouchli dveře, spustilo se ještě nádherné krupobití, během něhož jsme se přesunuli od hradu zpět do Bangoru, tentokrát nakoupit do Asdy.
Sortiment v Asdě byl další důvod, proč jsem začala kňučet, že tu chci žít. A milá prodavačka, která nám chtěla nákup sama narovnat do tašky, jak jsou tady koneckonců zvyklí, taky. Musím ale uznat, že mě Bangor zdaleka nenadchl tolik, jak jsem se bála. Měla jsem obavu, že až budu procházet městečkem (a protože jsem ženská, tak zároveň i vymýšlet, co by kdyby – tedy kudy bych chodila, kde bych tu bydlela, kam bych chodila nakupovat a jestli bych třeba neznala některé z těch studentů, které teď potkávám), budu ronit slzy a těžce litovat, že jsem nakonec neodjela. Přítomnost dvou neforemných nákupních center přímo vedle starých uliček, katedrály, muzea a univerzity, a stavba nového kulturního centra, mě ale rychle zchladily. A navíc – v celém městě jsem chytala jenom GPRS, a nikde jsem nepotkala ani stopy eduroamu! Co já bych si tu proboha počala?!
Napsat komentář